Pokračování hlavního líčení ve „velké“ kauze Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) a jeho čtrnácti spoluobžalovaných ve dnech 8.-10.listopadu 2017 měly opět vyplnit výpovědi svědků. Podle původního rozpisu jich soud předvolal devět. Dostavili se pouze dva. Z ostatních jeden zemřel. Pokud se obžalovaní nevzdají nároku na slyšení ostatních nepřítomných, soud je bude muset předvolávat znova a znova, popřípadě ty nejméně ukázněné bude muset nechat předvést policií. V tuto chvíli nelze odhadnout, o kolik týdnů či měsíců se díky tomu hlavní líčení protáhne.

Tato situace ukazuje, že zdlouhavost zejména velkých procesů s mnoha svědky nezpůsobuje vždy justice, ale mnohdy nekázeň účastníků řízení. Tuto příčinu zřejmě neodstraní ani rekodifikace trestního řádu, po které tolik volá odborná veřejnost i věci neznalí politici.

Téměř při každém hlavním líčení dojde k drobným událostem, které nejsou z protokolů ani z rozsudků zřejmé, ale dodávají jednání svérázný kolorit. V minulém bloku, v jednání dne 2. listopadu 2017, to byl hromadný výbuch smíchu obhájců a obžalovaných, jímž odpověděli na obranu předsedy senátu proti námitce obhájce kvůli domnělé sugestivnosti otázky, položené svědkovi. Vysvětlil totiž, že otázkou chtěl pouze povzbudit jeho paměť. Právě tím vyvolal veselí:nikdo nesmí být nucen k určité odpovědi ani pod záminkou osvěžení paměti a obdobnou otázku, položenou obhájcem, by pan soudce jistě zamítl.Podotýkám ale, že v tomto případě podle mého laického úsudku jeho zvídavost neohrožovala SAZ, naopak její ukojení mu mohlo spíše pomoci, neboť se týkala hlavně úlohy korunního svědka Petra Pfeifera, vůči SAZ vyhraněně nepřátelského.

Dne 8.listopadu 2017 stačila slabá půlhodinka jednání, aby vypukla další z četných přestřelek mezi SAZ a předsedou senátu, dle mého soudu daná tím, že jeden druhému nechtěli porozumět. Možná prozrazuje, že jejich schopnost vzájemného porozumění je v jejich hlavách zablokovaná. Šlo o maličkost: SAZ využil svého práva obžalovaného k žádosti, aby se tohoto bloku jednání nemusel zúčastnit. Aleš Novotný jej upozornil, že si výslovně přál navržené svědky slyšet. SAZ to pochopil jako předzvěst záměru krátit jej v právu a bránil se s obvyklou razancí. Stačilo, aby soudce doplnil své vyjádření o výzvu, aby pan obžalovaný potvrdil, že mu bude stačit, když svědky vyslechne obhájce. Na druhé straně stačilo, aby pan obžalovaný odtušil, že z důležitých důvodů slevil ze svých nároků a spokojí se s výslechem svědků obhájcem, a k přestřelce by nedošlo.

Senát nakonec žádosti pana obžalovaného vyhověl. Nicméně tento malý incident vykresluje vztah obou mužů. Ten je zřejmě již jednou pro vždy napjatý a bude zatěžovat řízení nejméně do prvostupňového rozsudku. Je tak špatný, že v dávných dobách jeho účelným řešením jednou pro vždy by byl souboj za jitřního šera někde v parku. SAZ vidí v Aleši Novotném představitele justiční mašinerie, která jej již téměř rok týrá vazbou, když z předchozí vazby, trvající 22 měsíců, se dostal na svobodu po složení rekordní kauce 150 milionů Kč. Vznikla nemravná situace, kdy justice drží peníze i obviněného. Nevidím do hlavy soudci Aleši Novotnému, takže nevím, za co považuje SAZ. Je ale jisté, že tento soudce neopomine žádnou příležitost, aby dal přítomným v soudní síni najevo jejich méněcennost ve srovnání s jeho soudcovským majestátem, a ve vztahu k (často vzpurnému) SAZ tak činí s větším důrazem než vůči jiným. Naproti tomu obžalovanému Jiřímu Turtákovi prokázal laskavost (nevyčítám !),když z vlastní iniciativy a s vlídným úsměvem vyzval jeho obhájkyni, aby mu pomohla s formulací otázek.

V této souvislosti zaznamenávám, že tohoto bloku jednání se zúčastnil obž. Jiří Turták, přiváděný eskortou z výkonu trestu z jiného řízení. Na rozdíl od SAZ, jehož stále přivádí šestičlenná eskorta těžkooděnců se samopaly, jež jej nevpustí do soudní síně, dokud se nepřesvědčí, že se za zády členů senátu neskrývá atentátník, jeho doprovod je skromný: tvoří jej pouze dva příslušníci Vězeňské služby ČR v běžných uniformách.

Druhý den jednání byl svým obsahem bohatší. Předseda senátu přečetl výpověď zesnulého svědka Miroslava Lavičky, kdysi „bílého koně“, dočasně zapsaného v obchodním rejstříku jako jednatele a jediného společníka společnosti s ručením omezeným. Podobnou úlohu hráli svědek Libor Pšenička. Třetí den patřil svědkovi Zdeňkovi Zatloukalovi, nevlastnímu otci obžalovaného Jiřího Turtáka, rovněž v určité době jednatele společností, o nichž nic nevěděl.

Všichni tři podpisovali listiny, jejichž obsah neznali, případně vyzvedávali z bank velké částky v hotovosti, které odevzdávali určitým obžalovaným, to vše buď zdarma nebo za nepatrnou odměnu. Ani netušili, co patří do obsahu činnosti jednatele.

Stojí za zmínku, že mezi výslechy svědků v přípravném řízení a jejich vystoupením před soudem uplynuly přibližně tři roky. Přesto soud předpokládá, že jsou způsobilí podat věrný obraz událostí.

Na tato svědectví účelně navázal obžalovaný Petr Moštěk, který upozornil, že svědci neznají nikoho z první pětice obžalovaných, v jejich příbězích vystupují osoby, o jejichž existenci dosud neměl tušení a časový rámec popisovaných nekalostí přesahuje období, v němž se on sám se svými spolupracovníky měl dopouštět žalované trestné činnosti. Svědecké výpovědi tedy nepodporují obvinění proti němu.

Kdyby se výslechů zúčastnil nepřítomný SAZ, mohl by také plným právem upozornit, že opět nezazněly žádné důkazy o jeho údajné trestné činnosti.

Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 29.11.-1.12.2017 výslechy dalších svědků.