JUSTICE: Státnězástupcovská svévole pod úřední ochranou
Represivní orgán, jenž trpí svým zaměstnancům svévolné poškozování práv a zájmů občanů a dokonce je chrání před postihem za provinění při výkonu služby, je nebezpečný pro stát a národ. Výjimkou z pravidla není ani státní zastupitelství, které v jednotlivých případech promíjí státním zástupcům různé poklesky ke škodě občanů. Vedoucí státní zástupci - kární žalobci - se drží zásady, že státní zástupci se kárných provinění dopouštějí jen zcela výjimečně a zásadně ne v případech, kvůli nimž je napadají postižení občané.
Výstražným příkladem je přístup vedoucích státních zástupců - kárných žalobců všech stupňů od nejnižšího k nejvyššímu - k svévolnému jednání Jarmily Goldové, státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Znojmě. Zmíněná bývalá prokurátorka je významnou spolupachatelkou „znojemského justičního zločinu“, tedy procesu, na jehož začátku byli v r. 2005 senátem Jaromíra Kapinuse odsouzeni Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler za přepadení dvou poštovních doručovatelek, jehož se nedopustili, a na jeho konci je zprošťující rozsudek, který 3. května 2017 nabyl právní moc usnesením Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího.
Jak vyšlo najevo až po letech, obžaloba stála na falešném doznání a křivém svědectví Tomáše Čepury, jenž podlehl nezákonnému nátlaku policie. Dozor nad přípravným řízením vykonávala výše zmíněná exprokurátorka Jarmila Goldová. Nezákonnému jednání policistů nedokázala zabránit.
Nelze mít za zlé senátu Jaromíra Kapinuse, že vadnost obžaloby neprohlédl. O šest let později se ale ke spáchání odsouzených skutků doznal pravý pachatel Antonín Škrdla, kterého znojemský soud senátem Pavla Rujbra rovněž odsoudil. Vznikla absurdní situace: na každý sólový útok připadli dva pravomocně odsouzení, což logicky není možné, ale místní justiční orgány to neznepokojovalo.
Jaroslav Schindler za této situace požádal v r. 2012 o povolení obnovy procesu. Dalo by se očekávat, že žádost bude úspěšná, protože stav, který nastal odsouzením Antonína Škrdly, se vymykal prosté logice. Avšak senát bývalého člena KSČ Jaromíra Kapinuse na návrh bývalé prokurátorky Jarmily Goldové 24. května 2012 žádosti nevyhověl, protože rozsudek z r. 2005 prý odpovídal důkazní situaci. Správnost tohoto zvrhlého rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Brně senátem bývalého člena KSČ Aleše Flídra. Spojeni minulostí se tito pohrobci normalizace vzájemně zaštítili ke škodě nespravedlivě odsouzeného.
Soudce i státní zástupci, kteří nepovolili v r. 2012 obnovu procesu, jsou dospělí, vzdělaní, zkušení lidé. Způsobu, jímž Jaromír Kapinus vede hlavní líčení a jakým vyslýchá strany řízení, není co vytknout. Všichni účastníci nezákonného rozhodnutí jistě věděli, že není možné, aby za jeden sólový skutek byli odsouzeni dva lidé, že buď Jaroslav Schindler, nebo Antonín Škrdla jsou nevinní. Jednáním ve prospěch zachování absurdního stavu úmyslně a vědomě škodili. Zneužili svých pravomocí ke škodě obviněných. Dle mého laického úsudku by v právním státě museli skončit před trestním senátem. Nestalo se jim ale vůbec nic a beztrestnost mají zřejmě zaručenu i do budoucnosti.
Obrat přišel v r. 2013, kdy ministryně Marie Benešová vyhověla podnětu spolku Šalamoun a napadla rozhodnutí o nepovolení obnovy procesu stížností pro porušení zákona ve prospěch Jaroslava Schindlera. Nejvyšší soud ČR pak rozsudkem z 19. listopadu 2013 rozhodl, že nepovolením obnovy byl porušen zákon v neprospěch ods. Jaroslava Schindlera, konstatoval, že není možné, aby za jeden sólový skutek byli odsouzeni dva domnělí pachatelé, a přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě, aby řízení o povolení obnovy zopakoval.
Situaci pak zkomplikoval mnohonásobný recidivista Karel Peer, který nařkl Jaroslava Schindlera, že přiměl příslibem finanční odměny Antonína Škrdlu, aby vzal na sebe jeho vinu. Výsledkem jeho zásahu bylo uskutečnění řízení o povolení obnovy obou procesů. Všichni účastníci stanuli před soudem dvakrát. Dvakrát byli z věznice Příbram eskortování tři vězni jako svědci. Zásah Karla Peera tak byl vysoce škodlivý – vyvolal ztráty času účastníků řízení, soudců a státních zástupců a značné finanční náklady. Pravdivost jeho nařčení se ale neprokázala. Karel Peer se dokonce doznal, že Schindlerovo jméno vyčetl z novin, že žádné poznatky o věci nemá a svým vystoupením chtěl pouze dosáhnout, aby byla kauza důkladně vyšetřena. Pokusy o jeho trestní stíhání ztroskotaly na neprůstřelné ochraně, kterou mu poskytly místní i krajské policejní orgány a státní zastupitelství, bez ohledu na to, že mimo to se pokusil vydírat redakci místních novin.
V řízení o povolení obnovy procesu rozsudek nad Antonínem Škrdlou obstál, takže senátu Jaromíra Kapinuse logicky nezbylo nic jiného, než povolit obnovu procesu proti Tomáši Čepurovi a Jaroslavu Schindlerovi. Exprokurátorka Jarmila Goldová zastupovala žalobu také v tomto řízení. I když jiné rozhodnutí nebylo logicky možné, podala proti usnesení o povolení obnovy stížnost. Krajské státní zastupitelství její dílko přezkoumalo a vzalo zpět. Přesto její vrtoch poškodil obviněné, protože její nesmyslný zásah protáhl řízení přibližně o pět měsíců.
Po odstranění překážky, kterou postavila, došlo na nové hlavní líčení. Díky přezkoumání obou kauz v souběžných řízeních o povolení obnovy procesu a provedením nového dokazování při hlavním líčení soud dospěl k neobvykle důkladnému objasnění případu. S ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, na výsledek řízení o povolení obnovy procesu Antonína Škrdly a na výsledek doplnění dokazování v hlavním líčení senátu Jaromíra Kapinuse nezbylo než 11. listopadu 2016 napravit pochybení z r. 2005 zproštěním Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera viny.
Rozsudek byl průhledný a logický a v souladu s výše zmíněnými soudními rozhodnutími. Přesto jej tvrdošíjná exprokurátorka napadla odvoláním. V něm mimo jiné tvrdila, že se senát Jaromíra Kapinuse řádně nevypořádal s důkazy z původního řízení. Křečovitě se držela pachové stopy jako důkazu, ačkoli její použití jako osamělého důkazu již dávno zakázal Ústavní soud a senát Jaromíra Kapinuse se s ním odpovídajícím způsobem vypořádal. Ovšem Jarmila Goldová viděla jen to, na co měla chuť. Proto si nevšimla, že obžalovaný Tomáš Čepura neznal některé podrobnosti z výpovědi přepadené doručovatelky, zato je znal Antonín Škrdla.
Tentokrát se za ni postavilo Krajské státní zastupitelství v Brně, které odvolání na základě různých podnětů přezkoumalo a shledalo důvodným.
Konec této trapnosti učinil až Krajský soud v Brně jako soud odvolací, který dne 3. května 2017 odvolání zamítl. Odůvodnění usnesení je pro paní exprokurátorku přímo zahanbující. Její tvrdošíjné pachtění přineslo jediný výsledek: Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler, nespravedlivě odsouzení v r. 2005, museli čekat na spravedlnost o pět měsíců déle v důsledku její stížnosti proti povolení obnovy procesu a téměř o další půlrok déle kvůli jejímu odvolání. Vedlejším účinkem její snahy je vytažení neúčelně vynaložených peněz z kapes daňových poplatníků na provoz justiční mašinerie, která se jejím odvoláním musela zabývat.
Ponechám-li stranou úlohu soudců, celý průběh řízení, jež jsem v řadě článků označoval za „znojemský justiční skandál“, případně za „znojemský justiční zločin“, dokumentuje dle mého laického názoru nezpůsobilost paní exprokurátorky dostát nárokům řemesla státního zástupce a navíc její cynický postoj k účastníkům řízení a také k jejímu chlebodárci – českému státu: škody, které působí, zřejmě vůbec nevnímá a jejich páchání má za své nezadatelné právo. Nedokázala zabránit nezákonnostem policie v přípravném řízení, podílela se na rozhodnutí o nepovolení obnovy z r. 2012, jímž dle Nejvyššího soudu ČR byl porušen zákon, a opakovaně podávala opravné prostředky proti soudním rozhodnutím, které pro nezpůsobilost buď stáhl její nadřízený orgán, nebo je rozmetal odvolací soud. Je toho na jednu držitelku nebezpečné pravomoci až příliš. Ojedinělé pochybení lze každému prominout, ale zde jich je souvislá řada táhnoucí se časovým úsekem dvanácti let. Představa, že tato dáma bude nerušeně ničit lidem životy i nadále, je děsivá. Jako laik jsem přesvědčen, že je na čase učinit jejímu řádění přítrž.
Vedoucí státní zástupci – kární žalobci od nejnižšího až k nejvyššímu - ale mé mínění nesdílejí. Nevidí žádný důvod pro podání kárné žaloby, což je jediná cesta k vyloučení z řad státních zástupců. Ti vyšší a nejvyšší se zdráhají zpochybnit názor krajských státních zástupců, kteří sice stáhli její stížnost proti nepovolení obnovy, ale ztotožnili se s argumentací (poznámka: soudem rozmetanou) odvolání proti zprošťujícímu rozsudku. Dále přiznávají paní exprokurátorce právo a povinnost podat opravný prostředek proti rozhodnutí, s kterým nesouhlasí, a připomínají právo na beztrestnost chybného právního názoru. Škody, jež způsobila účastníkům řízení i státu, prostě neberou na vědomí: na páchání škod mají přece státní zástupci svaté právo. Samozřejmě, bylo by špatné trestat státního zástupce za náhodný omyl, ale zde jich je celá řada, jde o zjevný exces.
I když je tento případ vadného výkonu státní zástupkyně a její ochrany proti stěžovatelům sám o sobě otřesný, nebylo by zle, kdyby byl zcela ojedinělý. Vedoucí státní zástupci - kární žalobci - se ale chovají obdobně téměř pravidelně i v jiných případech. Stejní lidé, kteří takto škodí občanům této země, se přitom domáhají významnějšího ústavně právního začlenění státního zastupitelství do struktury státních orgánů, včetně vyčlenění ze souboru orgánů moci výkonné do samostatného postavení, a příležitostně si osobují právo kárat jiné orgány státní moci za rozhodnutí, jež sice jsou v jejich výlučné kompetenci, ale prostě se nelíbí vedení státního zastupitelství: celkově stále zřetelněji usilují o postavení srovnatelné s generální prokuraturou předlistopadového režimu, možná dokonce silnější.