V reakci na rozhodnutí Ústavního soudu bylo publikováno mnoho článků a komentářů o soudcovských platech, přičemž jejich společným jmenovatelem je šíření polopravd a mýtů, které je však potřeba uvést na pravou míru, neboť není to rozhodnutí Ústavního soudu, které dělí občany na dvě kategorie, soudce a ty ostatní, ale je to neinformovanost a závist, které občany takto dělí.

Pro pochopení celé problematiky je nejprve třeba vysvětlit strukturu platu soudce, což nikdo pro veřejnost, ani zástupci Soudcovské unie, dosud srozumitelně neučinil. Ve chvíli, kdy se pochopí, jak se soudcovský plat vypočítává, je jakákoliv další úvaha na téma sobeckých soudců, kteří se nechtějí uskrovňovat, úplně irelevantní.

Takže plat soudce se odvíjí od platové základny, která činí trojnásobek průměrného platu v nepodnikatelské sféře v předminulém roce, následně násobená koeficientem podle délky praxe a soudního stupně, kde konkrétní soudce působí. Základem pro pochopení je ona platová základna. Ze skutečnosti, že je to násobek nějaké veličiny, vyplývá, že pokud se tato veličina zvýší, tedy se zvýší průměrný plat, zvýší se i platová základna pro výpočet soudcovského platu. Vyplývá z toho rovněž, že pokud se průměrný plat sníží, sníží se i platová základna pro výpočet platu soudce, dojde tedy ke snížení platu soudce přesně v takové míře, jak vyplývá z výše uvedeného vzorečku. To tedy znamená, že pokud vláda sníží platy státním zaměstnancům (o kolik procent přesně není předmětem tohoto příspěvku), sníží se automaticky i platy soudcům. Z tohoto s matematickou logikou vyplývá, že pokud má být soudcovský plat při snížení platů v nepodnikatelské sféře dále krácen o nějaké procento, tak není soudcovský plat krácen o toto procento, ale je krácen dvakrát, nejprve je zkrácena platová základna, a poté je krácen dalším procentem, takže soudce je solidární dvakrát, tedy více než ostatní zaměstnanci ve veřejné sféře.

Soudci nejsou sobci, kteří by se nechtěli při všeobecném nedostatku uskrovňovat, ale ostatní pravděpodobně zapomněli, že soudci mají zmražené platy už několik let, zatímco platy zaměstnanců ve veřejné sféře, ze které se má pro každý rok vypočítávat platová základna, se každý rok zvyšovaly. Z tohoto s opět matematickou logikou vyplývá, že plat soudce oproti zákonným hlediskům je nyní mnohem nižší, než by měl být, kdyby zmražení nebylo. Tedy soudce je ve fiskálním roce 2010 solidární, a byl solidární i ve fiskálním roce 2008 a 2009, zatímco ostatní zaměstnanci veřejné sféry, jejichž platy pro roky 2008, 2009 a 2010 nebyly ani zmraženy ani sníženy, ale zvyšovaly se, solidární nejsou.

Za situace, kdy ve fiskálním roce 2010 rostly platy zaměstnanců ve veřejné sféře, a platy soudců jsou zmraženy a jako jediné profesní skupině je soudcům snížen plat o další 4%, je evidentní, že solidarita byla vyžadována pouze po soudcích, a to dvakrát, zatímco ostatní zaměstnanci veřejné sféry nejsou ve fiskálním roce 2010 vůbec solidární. Proto je argumentace, že soudci jsou sobci, kteří se nechtějí uskrovňovat, naprosto nelogická, neboť výše uvedeným bylo dokázáno, že pouze soudci se uskrovňují, zatímco ostatní se neuskrovňují. Rozhodnutí Ústavního soudu ale přišlo ve chvíli, kdy se diskutuje a rozhoduje o snížení platů zaměstnanců ve veřejné sféře pro fiskální rok 2011, o čemž dosud nebylo rozhodnuto, a proto vylévat si vztek a frustraci ze snižování platů na soudcích není s ohledem na výše uvedené fér.

Dále je proti soudcům argumentováno, že snížení platu konkrétního soudce neohrožuje jeho nezávislost, tak jak by mohlo snížení platů soudců být v rozporu s jejich nezávislostí. K tomuto je potřeba uvést, že se jedná o zjednodušení a mylný výklad soudcovské nezávislosti. Samozřejmě že snížením platu soudce o několik tisíc Kč není ohrožena nezávislost konkrétního soudce v konkrétní kauze, ale je ohrožena nezávislost celé soudní moci. Princip spočívá v tom, že státní moci mají být vyvážené a jedna by neměla zasahovat do fungování druhé, a to se týká i platů. Ve vztahu k justici to pro politiky znamená, že pokud chtějí propagovat právní stát, tak jejich jediným úkolem pro nalézání práva je zajištění všech potřeb justice pro náležité fungování, tedy obstarat budovy, lidi a zákonem stanovené finance pro fungování justice a o nic jiného by se starat neměli. Pokud se tedy politici snaží platné zákony upravující fungování justice, včetně platového zákona, ohýbat podle svých aktuálních politických zájmů nebo populistických frází, je to zasahování do fungování justice a ohrožuje to soudcovskou nezávislost.

Ohýbání a zasahování do platového zákona totiž nemusí skončit u několika procent. Pojďme si představit situaci, kdy volby neočekávaně vyhraje politická formace, která bude mít v politickém programu podřízení justice svým politickým zájmům (takové situace v historii již nastaly - viz r. 1933 v Německu nebo 1946 u nás). Nejjednodušší pro podřízení justice politikům by bylo snížení platu soudcům pod takovou mez, že by z justice odešli schopní soudci a nová politická garnitura by si za soudce najmenovala nějaké rychlostudenty (viz večerní dvouletá právnická studia v padesátých letech u nás), kteří by této politické garnituře byli za své jmenování vděční a poslouchali by ji. A proto by každý obhájce demokratického a právního státu měl vždy zbystřit, když jakýkoliv politik se začne otírat o soudní moc, neboť nezávislá justice je garantem demokratického a právního státu, bez ní to prostě nejde.

Autor je soudce OS Praha 8