Déle než deset let se zabývám sledováním výstřelků libereckého soudce Richarda Skýby (více v článku Na liberecký soud se žene bouřka z 4.4.2017). Je to dlouhá doba. Během ní nepřišla spolku Šalamoun žádná stížnost na jiného soudce Okresního soudu v Liberci. K zájmu o trestní řízení proti bývalému policejnímu řediteli Miroslavu Dvořákovi mě přilákal videozáznam ze soudní síně ze dne 19. října 2010, který díky TV Nova obletěl celou republiku. Dokumentoval nezvládnutí emocí panem soudcem v situaci, kdy pan obžalovaný trval na svém právu vyjádřit se úplně k obviněním a nejevil snahu podrobit se omezování z jeho strany. Hysterický výstup vynesl Richardu Skýbovi výtku od místopředsedkyně soudu. Její závažnost nezlehčuje ani skutečnost, že místopředsedkyni soudu pak potrestala předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová, protože si neoprávněně přisvojila kárnou pravomoc, jež podle zákona přísluší pouze předsedovi soudu.

V trestním řízení nastal zdánlivý klid až po rozsudku krajského soudu z 11. srpna 2015, jímž byl panu obžalovanému pravomocně uložen podmíněný trest. Čas plynul, zkušební lhůta podmíněného trestu již vypršela. Přesto proces znova ožil. Vše začalo zlovolností nebo nedbalostí soudce Richarda Skýby, který nesplnil povinnost bez průtahů uvědomit Miroslava Dvořáka o tom, že byl v době přípravného řízení odposloucháván. Zprávu mu podal se zpožděním deseti měsíců, a to až po upozornění Nejvyšším soudem ČR. Pan odsouzený mohl teprve potom požádat Nejvyšší soud ČR o přezkoumání zákonnosti nařízení odposlechů.

Nejvyšší soud ČR usnesením z 15. listopadu 2016 vyslovil nezákonnost nařízení odposlechů, čímž vložil panu obžalovanému do rukou nástroj k vyžádání obnovy procesu, který uplatnil koncem ledna roku 2017. Žádost o povolení obnovy procesu doprovodil 7. února 2017 výzvou Okresnímu soudu v Liberci k vyloučení soudce Richarda Skýby z jeho procesu a podnětem k podání kárné žaloby, zaslaným 26. března 2017 kárnému žalobci Luboši Dörflovi, předsedovi Krajského soudu v Ústí n. L.

Soudce, který čelí výzvě k vyloučení z řízení, musí rozhodnout usnesením, proti němuž je přípustná stížnost. O té pak rozhodne nadřízený soud. Richard Skýba se o návrhu na vyloučení dověděl nejpozději 1. března 2017, ale místo rozhodnutí usnesením zatím reaguje posupným mlčením. Kárný žalobce Luboš Dörfl potvrdil přijetí kárného návrhu 29. března 2017, ale dosud o něm nerozhodl. Na základě jiných zkušeností s ním se domnívám, že se spoléhá, že během subjektivní šestiměsíční procesní lhůty se vzrušení uklidní a na nepřístojnosti Richarda Skýby se zapomene.

Poměry dále zkomplikoval Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem z 15. března 2017 vyhověl dovolání Miroslava Dvořáka, zrušil poslední rozsudky prvního i druhého stupně a přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby o věci pana obžalovaného jednal a rozhodl znova.

Žádost o povolení obnovy tím ztratila opodstatnění. Okresní soud ji mohl z toho důvodu odmítnout v neveřejném zasedání a následně nařídit hlavní líčení v obnoveném meritorním řízení. Soudce Richard Skýba ale přesto nařídil veřejné zasedání k projednání žádosti o povolení obnovy procesu na den 15. června 2017. Okresní soud v Liberci se zatím nevyjádřil, jak se vypořádá s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 15. března 2017. Hlavní líčení dosud nařízeno nebylo.

Celkově lze vyložit procesní postup pana soudce jako pohrdání obžalovaným (nereagoval na podnět k vyloučení) i Nejvyšším soudem ČR (chce rozhodovat o něčem, o čem již rozhodl Nejvyšší soud ČR).

Nehodlám předjímat výsledek nového meritorního jednání ve věci obž. Miroslava Dvořáka. Dovolím si ale vyslovit názor, že i darebák by měl mít nárok na slušné zacházení a spravedlivý proces, natož bývalý policista, který navzdory podmíněnému odsouzení mezi darebáky nepatří. K naplnění podmínky spravedlnosti procesu jistě patří i objektivní přístup nadřízených orgánů k jeho podnětům, jimiž se brání proti soudcovské svévoli, ať skutečné či jen zdánlivé. Neospravedlnitelné opoždění zprávy o provádění odposlechů je objektivně prokazatelné, měřitelné a je nepříznivým zásahem do práv pana obžalovaného. Rozhodování o obvinění z kárného provinění tohoto druhu nevyžaduje dlouhé a složité prověřování. Mlčení kárného žalobce je naopak pro chybujícího soudce signálem, že chuť k jeho potrestání je nepatrná, pokud vůbec jaká, takže může nadále šlapat po právech obžalovaného zcela libovolně.

Lze s úspěchem pochybovat o tom, že se obžalovanému dostane spravedlivého soudu od senátu, mezi jehož předsedou a obžalovaným od počátku procesu panuje viditelné emocionální napětí a moc je v rukou soudu, jehož předseda byl v souvislosti s tímto řízením kázeňsky potrestán a v současné době čelí dalšímu kárnému podnětu, jehož předseda poškodil pana obžalovaného opožděním předání zprávy o odposlouchávání, jehož předseda se staví s arogantní nevšímavostí k návrhu na vyloučení pro podjatost a ignoruje příkaz Nejvyššího soudu ČR o obnovení procesu pana obžalovaného.

Pokud se soudce Richard Skýba staví k věci Miroslava Dvořáka výše popsaným způsobem, prokazuje tím železnou vůli nenechat si utéci cennou kořist. Soudím ovšem, že i pro něho osobně by bylo prospěšné, kdyby odmítl tuto při vést dále, protože by byl ušetřen nedůvěry, s kterou bude veřejnost při hlavním líčení sledovat jeho počínání podezřelého z podjatosti.