Když s obdivem k úžasné síle tryskových motorů prožívám triumf člověka, který dokázal postavit mnohatunový kolos překonávající gravitaci a míří nad mraky, napadne mě vždy znovu, že by se mělo platit za každé kilo, které se takto vytrhne ze všednosti a starostí života na zemi. Představte si, že si aerolinie konkurují tím, že stanoví cenu letenky podle toho, jakou hmotnost musí dopravit přes hory a doly nebo i moře a oceány. Za balík posílaný poštou přece platíme podle toho, kolik váží. Třeba tak: nominální cena letenky je za dopravu osmdesáti pěti kilogramů včetně zavazadel.

Mívám v letadle pocit, že jsem opečovávaný bumbrlíček. Letušky se starají, aby mi nebylo zima, krmí mne, abych neměl hlad ani žízeň a ještě se na mne usmívají. Jsem balík ze Střední Evropy transportovaný do míst na zeměkouli, kam musím a v naprosté většině i chci.

Proč by nemohla ekonomická úvaha světových aerolinek pomoci př boji proti největšímu zabijákovi obyvatel průmyslově vyvinutých zemí? Proti obezitě, která je větším nebezpečím než podvýživa. Naše geny to ještě neví, a proto se snaží hromadit a chránit každou kalorii.

Na přijímání potravy, jako na vše, co vede k ukojení pudu (v tomto případě zachování jedince), si navykáme velmi rychle. A když je potrava chutná, jde to ještě snáze.

Vzpomínám na anketu, kterou před časem uspořádali ve Francii. Francouzské ženy měly prozradit,

jakým způsobem dokážou upoutat muže tak, aby je neopustil. Vyhrála Žena, která napsala: Krmte tu bestii! A to překládám béte jako "bestie", ačkoliv by přesnější by bylo "dobytek".

/To dlouhé "é" je ovšem chyba, ale nevím, jak to na počítači napsat správně./

Horší je to s odvykáním něčeho, co jsem se rychle naučil a dělá mi požitek. Vědí to všichni, kteří se snaží zhubnout. Aniž berou v úvahu, že hlavní potíží je odnaučit se jít rychle a hltavě. Abych toho dostal do žaludku co nejvíc a co nejrychleji.

Zase ta příroda. Přežívají mláďata a ptáčata, která nejvíc otevřou zobák, když jim tatínek havran přinese pamlsek. Lidská společnost to podporuje: odměňujeme dítě, které rychle všechno sní. Také paní učitelky jsou rády, když děti rychle snědí ve školní jídelně oběd, aby se do jídelny dostala další směna.

Pocit sytosti se dostavuje asi za dvacet minut po začátku jídla. Když se nacpeme během této krátké doby, máme chuť ještě tu blaženost prodlužovat, když není ukojena. Třeba sladkostmi, kávou nebo cigaretou. Tukové polštáře rostou a chuť pohybovat touto hmotností slábne.

Jde o kulturu jídla. Nechodit ke žlabu, ale setkat se s rodinou nebo přáteli, pohovořit s nimi v klidu a pomalu při tom jíst. Národy žijící kolem Středozemního moře to vědí. Drží siestu, nejsou neustále ve shonu a napětí, že mně něco uteče – nejsou v distresu. A žijí déle, ačkoliv pijí víno. Není to desveratrol , ale savoire vivre , který prodlužuje život.