„Naše babička šla do plavek,“ hlásila vnučka před sprchou na chatě a já se v duchu ptal, jestli to dítě ještě mluví česky. Ještě zajímavější je ta slečna hlasatelka v televizi, co raději skoro vůbec neotvírá ústa. Nebo ta s pauzou po každém slově tak dokonalou, že se to stává módou pro další hlasatelky, které zřejmě vybírá jakýsi personalista-génius se zalíbením pro extravagance ve výslovnosti češtiny, čímž uvádí v úžas rozhlasové odborníky, kteří takové jedince nepouštějí ani skrz vrátnici, tedy dokud si tu malou vadu nenechají odstranit. To mne napadá chytrý a často i vtipný pan Šídlo okázale demonstrující odpor k jakékoli snaze si nechat odborně spravit výslovnost k zármutku lokopedů, kteří musí plačícím dětem před dveřmi svých ordinací vysvětlovat, že pan Šídlo, kterého znají z televize, to dělá naschvál, aby byla legrace, ale jinak že zajisté umí vyslovovat správně. Takže teď se rozhlížím, kdo by mne ještě mohl po ránu tak hezky rázně naštvat, ale koukám, že onen ostravský pan doktor, co se vyfotografoval u Zdi nářků na hlavě s čepičkou, jakou nosívají židé a katoličtí biskupové, už s touhle fotografií, jakou by si žádný skutečný žid neodvážil pořídit, že s ní už většinou neleze na veřejnost, o což ho nejspíš požádala ostravská městská policie, aby neblbnul a nedráždil místní výtržníky, kteří by mu mohli třeba počmárat dveře a oni by se pak tím museli zabývat.

A tak den plyne. Na lavičce u jezírka mi vysvětlila stařičká paní inženýrka, že z toho cirkusu, jaký si nechávají na hlavách udělat dnešní političky, na ni padá hrůza. Dokonce dvě jmenovala, ale já si je pletu, takže s tou pohromou na hlavách předních dam nemohu detailněji sloužit. V Tiché kavárně, kde obsluhují pouze hluchoněmí, jsem bez řečí dostal své kapučíno s trošičku větší pěnou pro štamgasty, a odolal jsem místní lepičce. Což je poměrně mladá důchodkyně přes nervy, která se chce seznamovat a je v tom krajně nebezpečná. Stačí ji jednou jedinkrát pozdravit a už v tom lítáte, už jste její známej. Takhle se s ní jednou dala do řeči číšnice v konkurenční kavárně a za pár dní už byla na sebevraždu. Dala výpověď a odešla někam prý mimo Prahu.

Stavím se ještě v Levných potravinách kvůli francouzským zrajícím sýrům s datem dozítřka, které mají v lahůdkářství za rohem přesně dvakrát tak dráž, a navštívím sekáč De lux, aby pan šéf nemusel zavírat, když se chce jít vyčůrat. Onehdy si takhle odskočil beze mne a přišel o tři úplně nové košile ještě v originálním balení, které tam někde bůhvíkde asi nepropustila výstupní kontrola. Moc pěkné byly.

Obědvám u nás v hospodě velkých porcí a nízkých cen, s kuchařem, číšníkem a vyhazovačem v jedné osobě, který tou personální situací vysvětluje i své ceny. „Já prostě sám sobě nekradu,“ říká ten dobrodinec.

Tak nashle někdy příště.