Nedávno skončily prázdniny. Pro mě to bývala doba, kdy jsme sušili seno, mlátili, sklízeli ovoce, brambory, přesto jsme ale stihli všechno možné a mj. jsme i četli knížky: verneovky, májovky, edici Karavana apod. Byla ale jedna knížka, která obsahem vybočovala, ale přesto byla čtená s chutí. Během letošních prázdnin jsem na ni při stěhování knihovny narazil, otevřel a začetl se. Přenesla mě do doby před více jak sto léty – to byla doba, kdy ještě věci byly tak jak mají být, ale kupodivu řešily se i problémy, které jako by z oka vypadly těm dnešním.

Kniha Gabra a Málinka má šest dílů a vede nás životem dvou cérek z Valašska od jejich dětství až k dospělosti. Je určena dětem a mládeži, ale dospělým se čte také hezky. Dětství, školní a gymnazijní léta se odehrávají ještě za Rakouska-Uherska.

A právě v pátém dílu, kdy už cérky chodí na dívčí gymnázium ve Valašském Meziříčí, jsem narazil na pěkné a neuvěřitelně aktuální poučení a možná i odpověď, proč se dneska daří divným a nerozumným nápadům víc než v jiných dobách a našel tam i nástin možného řešení.

V několika kapitolách se tu píše o synkovi statkáře – studentu Cvekovi, který studoval na chlapeckém gymnáziu, kamarádil s Málinkou a studoval také okultní a filosofické knihy. A z toho došel například k závěru, že pojmy: babička, maminka, tatínek apod. nejsou správné, jsou to přece jen buňky, jedny buňky, druhé buňky, rodné a prabuňky, nic víc a život je chvění buněk a radost a krása jsou jen klam. A ač syn statkáře, maso do huby nevzal a pobláznil tím vším Málinku, že z toho byla tumpachová a dodržovala to, a dokonce se modlila i korektní Otčenáš. A společně viděli okolo sebe čím dál víc nesprávných a nesprávně chápaných a nesprávně pojmenovávaných věcí, že i zvažovali, že v takovém světě nemá cenu žít!

(Nepřipomíná vám to něco? Určitě ano, jenže je tu rozdíl: jak tenkrát smrtelně vážně uvažovali náctiletí a potáceli se dospíváním, tak dneska smrtelně vážně uvažují a konají dospělí, kteří ovlivňují náš svět, a my se potácíme s nimi.)

No a pak se stalo, že student Cvek zmizel a byl z toho poprask a dokonce vzniklo podezření, že ten člověk, jehož mrtvola byla nalezena v lese, je zrovna on, a byl i takto pochován a Málinka mu nosila na hrob kytičky. Jenže po pár měsících se Cvek objevil veselý, růžolící, maso jící a s bohatou nevěstou z Jižní Moravy na obzoru. Jeho příběh je poučný a měli by ho číst v Bruselu, v parlamentu, senátu, v neziskovkách i v každé rodině. Synek, kterému nic nechybělo, odešel z domova plný smutku a starostí a pohrdání nad nesprávným světem a jak tak šel, tak mu vyhládlo, zima mu bylo, starosti o nesprávný svět pominuly, dal se do služby, vydělal si na krajíc chleba a při práci a s ní související únavě, zdravém spánku a chuti do jídla (už to nebylo jenom mléko s medem) našel rozum, našel život, vrátil se tam, kam mladý člověk patří. „Vyhládnutí mi bylo třeba!“ … „Tělesná práce to je to pravé, cep do ruky, kosu, opratě, pluh, to je na mladého člověka, a ne lůskat okultní vědy!“ (“žrát“ projevy Gréty, Marxův Kapitál, Green deal, kampaně na sítích…)

A mně se v té souvislosti vybavil pojem „puberta“. Puberta (pomineme-li medicínský pohled) je období, kdy člověk už je téměř hotový – má všechno co je potřebné, a mohl by už být svým pánem a starat se o sebe, ale chybí mu zkušenosti, zážitky a nadhled a ještě mu vládne nerozum. V naších podmínkách se takový člověk ani starat o sebe nemusí a většinou ani nesmí, protože mu pečené holuby ve formě stravy, bytu a kapesného podstrkují rodiče a on se stará pouze o studium, záliby a o své myšlenky a nápady a někdy je dává rodičům náležitě najevo mudrováním, kritikou a pohrdáním světem, který je, a který mu ty pečené holuby podstrkuje, protože to nepovažuje za své, třebaže z toho vzešel a každý rohlík, který jí a každý MB dat, co zužitkovává, by bez toho (pohrdaného) nebyl! Má své představy a v nich jsou rohlíky mnohem křupavější a pečení holubi létají vyšší rychlostí a internet, elektřina a další služby jsou samozřejmosti jako voda, vzduch, slunce.

To vše patří k životu, k věku a je dobré si to prožít. Co ale není užitečné, je to, aby tento pohled na svět setrval i u lidí věkem dospělých, kteří navíc zastávají úřady a významné funkce. Tento stav je u nich způsoben právě tím, že to jsou „Cvekové před prozřením“ –

nikdy se nemuseli nějak vážně starat a sebe, o přežití a mají stále dost pohodlí a vlastně jsou stále dětmi, zkoušku dospělosti a samostatnosti neabsolvovali, třebaže udělali maturitu i školu vysokou.

Mohou tak prožít celý život obrazně s tím, že chleba vzniká v regálu, elektřina v zásuvce, teplo v radiátoru, moudrost na internetu a hodnoty že vznikají čerpáním dotací… A stále mít dost drzosti rýpat do všeho, co jim to snadné živobytí umožňuje, a nevážit si toho. Takovým by občasné vyhládnutí a dotyk s reálným životem prospěl stejně jako studentu Cvekovi.

A další pěkné poučení, které z příběhů Gabry a Málinky plyne, je to, že člověk sám, ať si myslí, že je „můdrý“, stejně je „hlůpý“ a jednou nohou v průšvihu, že je dobré vyrůstat v rodině, mít sourozence, ten je minimálně o rok starší a umí se vcítit a průšvihu zabránit. Kamarádi a kumpáni (spolustraníci) jsou většinou stejně staří a stejně „zblblí“ a mnohdy vykonají medvědí službu.

V knížce jsou Gabra a Málinka z pěti dětí, v reálu jich bylo třináct – tolik dětí měla rodina pana řídicího Taubera, váženého občana obce Štítná nad Vlárou! Málinka byla idealistka – v dnešní době by určitě byla tzv. pachatel dobra – a Gabra byla praktik a dokázala Málinku vrátit zpět na zem. Někdy jí nabančila, dort jí snědla, ale když šlo do tuhého a Málinka stonala nebo se topila, tak jí i život zachránila, usměrnila ji, když o prázdninách místo hraní chodila za stařenkami a bylo z toho peklo. Anebo když brala smrtelně vážně filosofické nauky, tak jí vymyslela podobenství „O slepici a povidlech“ a odvrátila ji od myšlenek na zmar: „Slepice nikdy zcela nepochopí přípravu a význam povidel, třebaže se na to dívá a pokvokává, ale to neznamená, že povidla neexistují a neznamená to, že ona se kvůli tomu musí trápit a zmařit svůj život – může prožít život spokojený a šťastný!“ A Málinka zase byla – ve své dobrotě – mnohdy užitečná Gabře při žehlení jejích lumpačin.

A tak mě napadá, že svět bývá někdy takový „divný“ i proto, že lidé mající možnost měnit naše životy kromě své nezralosti asi navíc nemají sourozence, který by je vracel na zem a vymyslel jim podobenství s optimistickým závěrem, že není nutné páchat „harakykyrý“.

(A tak ho nakonec spáchají a nás do toho zatáhnou také. … Opravdu bylo nutné vystřílet diskotéku poblíž Gazy? Opravdu bylo nutné posílat ruské tanky na Ukrajinu? … střílet v Sarajevu, z Aurory…?)

Josife, Vladimíre, Dolfi, Mao, Pole… Klemo, Gusto… Angelo, Gréto, Vláďo…, kde byli vaši bráškové a sestřičky, když jste potřebovali vrátit na zem a zahnat myšlenky, které pak vedly k velkému maření hodnot, životů a lidskosti?