Zítra to bude čtrnáct dní, kdy mi poslal mail můj kamarád Honza Kovanic, že odjíždí do Izraele. Nenapadlo mě, že tím rozbourá mé úmysly stran pondělní glosy pro Český rozhlas Plus. Přitom minulou středu se vylouplo tak pěkné téma. Ze zákulisí Královské švédské akademie věd někdo vyzvonil informaci, kdo letos získá nobelovku za chemii a byl z toho poprask, protože vyzvoníno bylo ve chvíli, kdy se ještě nerozhodlo. Už to je samo o sobě docela zábavné a k tomu mohu dodat, že nobelovky za chemii nebo za fyziku jsou možná ty nejprestižnější ceny světa. Přitom my normální smrtelníci zpravidla netušíme, za co dotyční laureáti nobelovku obdrželi. Takže se prolátlo, že pánové Bawendi, Brus a Jekimov ji dostali za objev a syntézu kvantových teček. Měl jsem tedy čas na bádání o kvantových tečkách do neděle, kdy tyhle glosy píšu.

Jenže do toho vpadla válka v Izraeli. Útok ze země, moře i ze vzduchu, pouliční popravy, odvlékání civilistů. Hned mě napadlo, je tam Honza Kovanic, aby se tak k něčemu připletl! Uklidňoval jsem se opakovanou zkušeností, že konflikty vypadají šíleně v novinách a na obrazovkách a přitom o ulici vedle se nic neděje. Na frontu vede minimálně jedna pravidelná linka autobusové dopravy, dosvědčují váleční zpravodajové. Najdu Honzovo číslo na mobilu, volám. Volaný není na signálu, sděluje mi umělý pán v telefonu. Otevřu si facebook. Ano, Honza není tak docela bez signálu. Píše:

ŠALOM Z IZRAELE. Dnes jsme se jeli s naší výpravou podívat na místo křtu rabína Jošuy poblíž Jericha. Vstup do této přírodní rezervace byl právě v 9:10 uzavřen a plačící dívka nám řekla:
JE VÁLKA.

Odpoledne se ocitá na signálu i jeho mobil. Ozve se mi:
„Kovanic, Betlém.‟

Zrovna Betlém! Je na Západním břehu. Když jsem tam byl já, napětí ve vzduchu se dalo krájet a držel jsem se tedy rady jít do chrámu Narození Páně a vypadnout, jak jen to půjde. A to nebyla válka. Ptám se, jestli je v pořádku. Jo, odpovídá. Byli jsme se koupat v Mrtvém moři. A že už má číslo evakuačního letu.

Z letiště se ozve znovu. Je to dobrý, hlásí. Kryty jsou u záchodů ve všech pěti gatech. A na facebooku vypráví, jak den před tím navštívili v Kirjat Gat paní Haničku Sternlichtovou, ročník třicet. Přežila Terezín a Osvětim. Když válka vypukla, volal jí telefonem, jako já jeho, jestli je v pořádku. Řekla mu: Ráno mě vzbudil výbuch v sousedství. Teď sedím v křesle a štrikuju. My, co nemáme kryt, se máme schovat pod schody. Tak sedím u schodů.

Tak tohle je, jak na to koukám, kvantová tečka za vyprávěním o všedním životě pod bombami.

Psáno pro Čro Plus