INTERNET: Depeše ze svobodnějšího světa
aneb Facebook uložen k ledu, snad navždy
A v reálném světě zatím člověku nepadá na hlavu klec, vysloví-li zakázané jméno. Užívejme si tento stav a snažme se, aby to tak i zůstalo.
Smazáno jest, můj účet na největší sociální síti světa přestal existovat. Twitter zatím dostal důtku s výstrahou (ve smyslu tohoto vtipu), ale FB je pryč a doufám, že už se tam nikdy nevrátím. Ani tam, ani do jiných filiálek Zuckerbergova privátního souostroví Gu-Like.
*****************************
Kdykoliv píšu něco o sociálních sítích, objeví se pod článkem (třeba na Neviditelném psu) nejméně jeden komentář ve smyslu „Já jsem na takové blbosti nikdy nebyl a k životu to nepotřebuju“, případně „Co je to Facebook?“ Ano, to je moudré; držte se tedy této moudrosti vy, kdo ji máte, a nevstupujte tam, odkud čím dál více lidí utíká. Kdyby ty sítě nebyly návykové, nemohly by fungovat.
Já sám jsem se kdysi ocitl na Facebooku z dost zvláštního důvodu. Řešil jsem digitální podpis nějaké aplikace, ale autoři příslušného nástroje nezaregistrovali zánik Československa. (To bylo v roce 2008.) Kdykoliv jsem se pokusil vnutit systému Českou republiku, vyšla z toho Dominikánská republika. Nakonec jsem zjistil, že ten samý problém měl – vzhledem k nedávné historii Jugoslávie – jistý Srb jménem Nenad a vyřešil jej. Jenže na milého Nenada jsem nenašel žádný funkční kontakt kromě Facebooku. Tak jsem se se skřípáním zubů zaregistroval a už mě měli.
Měli mě snadno, protože tou dobou to bylo docela příjemné prostředí, kde člověk po letech potkal spoustu starých známých – třeba spolužáky žijící v jiných městech – a nepanoval tam žádný strach ani stihomam. Kdyby tehdejší Facebook byla budova, měla by bílou fasádu a voňavé zahrady kolem. Zurčící vodotrysky, štěbetající ptactvo atd.
Samozřejmě bylo i tehdy rozumnějšímu člověku patrné, že pokud je taková služba zadarmo, tak skutečným zbožím je on, respektive jeho profil za účelem prodeje cílené reklamy, ale s tím se do určité míry dá smířit.
„Sešup“ kvality života na Facebooku byl nejdříve pozvolný, pak prudký. Fasáda budovy zůstává i nadále sněhobílá, ale uvnitř zavládla atmosféra myšlenkového kriminálu s nevypočitatelnými, náladovými strážemi. Někdy nechají administrátoři nějaký příspěvek nečekaně žít, jindy dopadá mazací kladivo neúnavně celé dny a drtí přitom poslední zbytky vaší víry ve spravedlnost světa.
Když jsem před půl rokem ohlašoval své zaječí úmysly, v závěru článku jsem poznamenal:
„Nedělám si iluze, že v současné světové atmosféře by se situace měla zlepšit, spíš naopak.“
To se tedy naplnilo dokonale. Ačkoliv jsem zpočátku byl ze svého rozhodnutí nervózní, během šesti měsíců přechodné doby mě neviditelní soudruzi cenzoři mnohokrát přesvědčili, že ten odchod je nevyhnutelný, pokud si člověk nemá dobrovolně nasadit náhubek. Ještě cca roku 2015 bylo velkou událostí, když někdo dostal byť jen dočasný „ban“ za příspěvek. Letos v létě to zaznamenávám tak dvakrát denně, a to za čím dál větší banality.
(Shodou okolností se to nikdy netýkalo mne osobně. Myslím, že ve svém okruhu politicky činných pravičáků jsem snad jediný, komu nikdy nesmazali žádný příspěvek. Ale to ve vás teprve vzbudízvláštní a rozporné pocity, když se kolem vás hromadí další a další „mrtví a zranění“ kulturní války s Mloky.)
Kauza Tommyho Robinsona tomu ovšem nasadila pomyslnou korunu.
*****************************
Pochybuji, že by někdo z čtenářů nevěděl, kdo je Stephen Christopher Yaxley-Lennon čili Tommy Robinson. Pokud přeci jen neví, tak zde má jeho životopis na české Wikipedii. Článek velmi dobře odráží kontroverze, které kolem tohoto chlapíka vznikly.
I v českých luzích a hájích tečou v téhle souvislosti nervy, což se pozná podle toho, že (necenzurovaná) diskusní vlákna na téma „Tommy Robinson a jeho pozice na sociálních sítích“ obsahují nadprůměrné množství nadávek a nálepek. Poměrně často uplatňovaným protiargumentem je, že nemá smysl se starat o blahobyt člověka, který už párkrát seděl. Nuže, má.
Za prvé, Hodie mihi, cras tibi, represe se skoro vždycky nejdříve provádějí proti kontroverzním osobám a teprve později se jejich působnost rozšiřuje i na ty méně kontroverzní, třeba na vás.
Za druhé, kampaň Googlu, Facebooku a spol., jejímž cílem je udělat z Robinsona neosobu, mi připadá naprosto nepřiměřená tomu, co reálně udělal. Na svoji Facebookovou zeď si klidně můžete připíchnout fotku Pol Pota se srdíčkem, ale zmiňte jméno Robinson a může se vám stát leccos. Pokud je mi známo, o účet takhle přišel například právník Pavel Hasenkopf.
Za třetí, zrovna na serveru vlastněném někým tak podivným, jako je Mark Zuckerberg, je to dvojnásob absurdní. Kdyby mě vysadili na opuštěný ostrov a měl bych si vybrat, raději bych v té jeskyni bydlel s Robinsonem než s Zuckerbergem.
A to nejen kvůli jménu; jednoduše bych se jej bál podstatně míň. Pan Zuckerberg na mě působí jako člověk, který kdyby věděl, že mu za to nehrozí žádný trest (a to na opuštěných ostrovech nehrozí), bude ochoten udělat naprosto cokoliv a nejspíše zezadu. Třeba mu křivdím, ale ve mně zanechává dojem ulízaného psychopata.
*****************************
V této současné mazací kampani se mimochodem opět ukazuje, jak divně ty mechanismy fungují. Například Josef Šlerka zkusil právě předevčírem, kdy jsem byl na Facebooku naposledy, napsat Robinsonovo jméno veřejně a zůstalo tam, kde bylo. Někteří skeptici tvrdí, že celá záležitost je přepísknutá, ne-li vyslovený hoax.
Není to hoax. Tahle sbírka screenshotů je z posledního týdne, dostal jsem je od různých lidí a všechny ty incidenty mají jedno společné: jméno Tommy Robinson. Žádné hlásání nenávisti, násilí apod., prostě jen jméno.
Patrně přitom dost závisí na aktivitě udavačů, případně na jejich interním kreditu – Facebook totiž loni začal přidělovat svým uživatelům „skóre důvěryhodnosti“, ostatně podobně jako Čína, ale na rozdíl od Číny se své vlastní skóre ani nedozvíte. Ať žije „otevřená společnost“, modla moderní doby, a její pilíře v podobě velkých technologických firem, které nás tak obětavě chrání, abychom se cítili příjemně a bezpečně.
Je to trochu středověký princip: psanci nesměl nikdo podat ani vody a chleba, aby se sám nestal psancem.
Jde mi to proti srsti. Neskutečným způsobem mi ta kampaň připomíná snahy čínských cenzorů vymazat ze sítě zmínky o „prázdné židli„, což bylo na čínském internetu symbolické pojmenování pro zavřeného disidenta Liu Xiaoboa. Tehdy, v roce 2010, jsem si neuměl představit, že budu jen o málo starší a uvidím něco podobného řádit všude kolem sebe; stalo se. Co uvidíme v roce 2030?
No dobrá. Jsem pryč, vracet se nechci, existovat jsem nepřestal. Nakonec jsem se na ten okamžik odchodu už vysloveně těšil.
Minulý víkend jsme v přítomnosti několika dalších ideozločinců ugrilovali Zásady komunity. Uznávám, že je to trochu dětinské gesto, ale potřeboval jsem se s nimi rozloučit co nejsymboličtěji.
K budoucnosti:
- Twitter, jak řečeno výše, má důtku s výstrahou. Prst se mi vznáší nad klávesou Delete, ale zatím ji nestiskl. Bohužel zrovna na Twitteru pozoruji, jak moc je ten systém dělaný k tomu, aby lidi vedl ke vzájemnému verbálnímu „ostřelování“. Pak se začnou nenávidět i ti, kdo by spolu za jedním stolem mohli vést klidnou debatu a nalévat si z jednoho džbánku vína. A mladší generace, která v takovém prostředí vyrostla, to považuje za samozřejmý stav věcí. Není mi moc příjemné být součástí podobného zákeřného mechanismu.
- V průběhu srpna zprovozním dedikované diskusní fórum na vlastním serveru. Jedna z věcí, kterou tam plánuji, je automatické mazání vláken k článkům po několika dnech. Je to proto, aby nevznikala datová skládka, kterou budou za deset let zpětně prolézat nějací pilní skřeti a hledat, co by proti komu mohli použít. Diskuse bude živá, ale efemérní.
- Upgradoval jsem e-mailový systém pro rozesílání upozornění na články. Byla to složitá akce, zahrnující obnovování dat ze záloh, a je možné, že narazíte na nějaké problémy. Ty mi prosím ohlašte včas.
- Pevně doufám, že čas a energii, které ušetřím po odchodu z FB, budu moci nasadit na něco produktivnějšího a příjemnějšího, ať je to psaní nebo osobní setkávání s čtenáři.
- Dostal jsem několik dotazů, zda smíte sdílet články na FB, i když už tam nejsem. Smíte. Pro mě je FB minulost, ale pokud tam ještě nějakou dobu chcete být, moje politika sdílení článků je volná.
Upřímně, pro svobodomyslné lidi nevidím na sociálních sítích budoucnost. Ta struktura moci tomu nenahrává, právě naopak. Budujte osobní kontakty, budou důležité.
*****************************
Hudební epilog
Ve středu večer byl v Praze Ziggy Marley, syn slavnějšího Boba. Šel jsem na koncert, stálo to za to. Je to showman na slovo vzatý.
A pokud mluvíme o svobodě:
Don’t let nobody stop us
Free spirits have to soar
Nejsem takový pozitivní človíček jako on, ani zdaleka, ale tohle dvojverší ke mně mluví hlasem velikým.
****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 2
Když je něco zapomenutého, je dobře se ptát, jak se to stalo. Zapomnělo se proto, že se něco dostalo za horizont času a zájmu, anebo proto, že se nějak někomu zapomenout chtělo? Autor v této knížce nahlíží do událostí zas tak ne moc vzdálených.
Objednat si ji můžete na této adrese.
Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora