V minulosti byla smrt něčím běžným, s čím se lidé setkávali doma, starší lidé umírali ve svém nejbližším rodinném kruhu na stáří nebo civilizační onemocnění. Umírali lidé různého věku včetně malých a dokonce čerstvě narozených dětí, bohužel. Když čtete osudy lidí žijících v průběhu 19. století, byla tehdy naprosto běžná úmrtnost malých dětí kolem 30 %. Krůček po krůčku jsme se v důsledku rozvoje moderní medicíny dostali do stavu, který by nám mohly předchozí generace závidět, kdy úmrtnost kojenců a obecně mladší populace poklesla téměř na nulu. S tím zároveň započal proces postupného přenášení odpovědnosti za naše nejbližší ze starší generace na státní nebo privátní zařízení, takže dnes přestárlí a těžce nemocní lidé umírají většinou v nemocnicích, domovech důchodců nebo léčebnách dlouhodobě nemocných (LDN).

Tím, že smrtelně nemocné necháme převézt do nemocničního zařízení někam daleko, je problém existence smrti pro nás tak trochu vzdálený od našich domovů. I na tu návštěvu se chodí často jen sporadicky. Po úmrtí často nejsme ochotni ani vystrojit pohřeb a platit následně hrob, je to přece drahé a „zbytečné“, stačí, když necháme dotyčného zpopelnit a zřízenec hřbitova přijede na elektrickém vozítku už předem domluvený den popel rozprášit. Vše za několik minut vyřízeno.

Smrt již nevídáme na vlastní oči, podařilo se nám ji ze svých životů vytěsnit

Za pár dnů už máme klid a, to nejdůležitější, můžeme se zase těšit ze svých požitků, nimrat ve svých pocitech a dávat průchod nejrůznějším žádostivostem.

Ale najednou přichází agresivní virus a smrt se nás může dotknout bleskovou rychlostí. A to je šok. Nedá se vytočením telefonního čísla odsunout do nemocnice nebo do ústavu pro dlouhodobě nemocné jako naposledy. Zjišťujeme, že každý z nás může ze dne na den onemocnět a zemřít během pár dnů. Ještě před dvěma lety se smrt zdála tak vzdálená, ale nyní je za dveřmi našich domovů.

Jsme vystrašení, protože chceme mít vše pod kontrolou, ale najednou po nás může smrt kdykoliv seknout svou kosou. Proto jsme zděšení a logicky se hledá viník.

Tady hledejme příčinu podrážděných a nezvykle agresivních výzev k omezení svobody jednotlivce, k zavírání úplně všeho a napadání těch, kteří se snaží argumentovat alespoň zčásti racionálně.

Jenže strach ze smrti je natolik silný, že lidé jsou schopni se zbavit veškeré svobody jen za cenu nesplněných přání, která si projektují do nejrůznějších zákazů.

Problém tkví v našem hodnotovém nastavení, chceme jen požitky a existenci vyšší moci odmítáme.

Neměli bychom se spíše zamyslet nad smyslem života a alespoň částečně přijmout fakt, že je tu Někdo nad námi, kdo má moc rozhodovat o našem životě, a přijmout tuto skutečnost s pokorou?

Že i po smrti život pokračuje, což dokazují celoživotní vědecká bádání dr. Moodyho?

Budete-li mít 60 minut volného času, doporučuji zhlédnout pozoruhodný dokument o posmrtném životě, co prožili lidé za hranicí našeho života:

https://www.youtube.com/watch?v=kQ52A6Mwnn8

Nezapomínejme, že naše původně křesťanská civilizace byla postavena na víře v Boha, lidé brali za naprostou samozřejmost fakt pokračování života po smrti a věřili, že Ježíš svou smrtí na kříži nám otevřel bránu k naší možné spáse. Tam směřovali své hlavní úsilí namísto pozemské pouti. Nyní v postmoderní době jsme se dostali do opačného stavu, kdy 100 % své energie soustředíme na život zde a život po smrti ignorujeme.

Moderní člověk má uzavřené pojistky téměř na všechno, kromě životní pojistky také na auto, na dům, na domácnost, při dovolené v zahraničí cestovní pojištění. V ostatních případech se spoléhá na všemocný stát a jeho zásahy do osobního života.

Ale přichází i takové životní situace, na které se nelze připravit, a pak je na místě si položit otázku: „Zajistili jsme si u Boha tu nejdůležitější pojistku na život věčný po naší smrti?“

Knižní thriller Mračna nad Evropou nyní v prodeji se superslevou.

Krátký video trailer ZDE