22.10.2019 | Svátek má Sabina


HISTORIE: Václav Mrázek – zloděj, násilník a sériový vrah (4)

21.5.2015

Chomutovský soud má dnes archiv v Kadani, a po kratším zjišťování nám paní z Kadaně potvrdila, že u nich nějaký spis s daným číslem jednacím opravdu je a že se jim ho podařilo najít. “To víte, oni to sem navezli, většina toho není ještě ani roztříděná a popsaná…”

Tak jsme se ocitli v kadaňském archivu a studovali další materiály k celému případu. Měli jsme štěstí – tentokrát jsme našli i fotodokumentaci, nalezli jsme situační plánky, mapy, a díky lehkému chaosu jsme ve spisech objevili i dokumenty, co s případem souvisely jen vzdáleně. Například v jedněch deskách s nápisem Tajné byla zpráva o tom, jak jsou nadřízené orgány nespokojené se stavem vyšetřování násilných trestných činů v okrese Chomutov, a v jiných deskách jsme zase nalezli statistiku vražd na Chomutovsku v té době. Čímž jsme vlastně čirou náhodou dostali do rukou pádný argument na všechny ty řeči, jak “tohle dřív nebývalo” – počet vražd “tehdy” a “dnes” je diametrálně odlišný, dnes se vraždí, v rozporu s obecným přesvědčením, přeci jen o něco méně.

Na Kladně pracoval nějakou dobu v dole, pak onemocněl a nakonec, protože kvůli nemoci nemohl fárat, pracoval jako lázeňský – to je ten, kdo se stará o oděvy havířů a o jejich očistu. 17. března 1957 spadla klec – i když v Mrázkově případě spíš doslova vyjela z podzemí. V ní vyfáral – mimo pořadí – jeden z horníků, protože se při práci lehce zranil. Šel se převléknout a nachytal Mrázka, jak vybírá peníze z kapes obleků, co měli horníci v šatně. Chytil ho při činu, nedal se obměkčit a zavolal policii. Ta si Mrázka odvezla a provedla u něho v bytě domovní prohlídku. Při té objevili holicí strojek značky Niazi. Protože měla policie fotografie tohoto nepříliš obvyklého strojku a znal ji snad každý pochůzkář, bylo jasné, že zatčený pachatel má na svědomí víc než jen drobné krádeže.

Druhá prohlídka objevila ve sklepě v čepici zabalenou pistoli Walther (jak prohlásil Mrázek: “Wanderer nebo podobně”). Balistická expertiza potvrdila podezření: To je zbraň z případu Bronislava!

Při druhém výslechu Mrázek povídal zas jen o krádežích… V protokolu je uvedena pauza na oběd, po ní Mrázek líčí, jak kradl v šatnách drobné peníze z kapes, končí slovy “tímto způsobem jsem celkem odcizil asi Kčs 180. Takto získané peníze jsem utratil v kantině za jídlo a pití.”

A pak najednou…

“V průběhu výslechu jsem si uvědomil špatnost svého jednání, toho čeho jsem se dopustil, je mi opravdu líto, a proto chci učinit úplné a pravdivé doznání o celé své trestné činnosti a tak se vypořádat s tím, co jsem provedl a dokázat své rozhodnutí žít jiným životem.”

A následoval popis vražd od případu Bronislava až po poslední vraždu.

Některé prameny uvádějí, že mu snad řekli o nalezené pistoli, on ještě chvíli zapíral, a pak se rozplakal a rozpovídal. Nevím, v protokolu žádné takové otázky ale nejsou a se svědky jsem nemluvil.

mrázek7

Lidé zapomínají, zapomíná i krajina. Místa, kde Mrázek jezdil na kole a páchal svoje zločiny, dnes už vypadají jinak a mnohdy ani neexistují. Silnice, po které šla jedna z obětí, se náhle ztrácí pod hladinou nádrže, vesnice, kde bydlela další oběť a místo, kde ji Mrázek utloukl, už dávno zmizely z povrchu a v těch místech dnes jezdí důlní stroje. Mrázkovy oběti – já mezi oběti počítám i rodiny a blízké zavražděných, znásilněných a okradených – stárnou a umírají, a s nimi odchází i vzpomínka na “chomutovského fantoma”.

Nová doba přinesla nové vrahy – Stodolovy, Roubala, Kopáčův (“orlický”) gang, Biedermanův gang, a díky médiím (možná spíš “vinou médií”) jsou všechny tyto případy vnímané společností mnohem silněji. I tato skutečnost se pravděpodobně podílí na dojmu, že “tolik vražd dřív nebývalo”. Faktem zůstává, že známí novodobí vrazi, které jsem tu vyjmenoval, vraždili bez výjimky pro svůj osobní prospěch a pro peníze. Oběti byli často buď podnikatelé, nebo důchodci, ale v naprosté většině lidé, o nichž si vrazi mysleli, že mají peníze nebo že jim jejich odstranění k penězům usnadní cestu. Největšími českými případy sériových sexuálních vrahů tak stále zůstávají Mrázek, Hojer a Straka. První vraždil na začátku padesátých let 20. století, v době nejtužších gottwaldovských čistek. Druzí dva pak v osmdesátých letech, kdy se režim začal rozkládat.

Mrázkův případ je zajímavý i tím, jak se na jeho vyšetřování projevila tehdejší společenská atmosféra. Od policie odešla či byla vyhozena spousta schopných lidí, kteří byli nahrazeni “prověřenými kádry”, policejní sbor se stal de fakto součástí represivního aparátu politické garnitury, a tak se Mrázkovi dařilo přes pět let unikat spravedlnosti, protože práce policie tím byla významně paralyzována. Po pravdě nutno dodat, že podobná situace s vyhazováním a prudkým poklesem prestiže policie se opakovala po roce 1989 a explozivní nárůst trestné činnosti v té době lze také z části připsat právě popřevratovému chaosu v policejním sboru, do kterého vpadla neuvážená amnestie.

Do poválečné atmosféry Mrázkova vyšetřování zapadá i jedna z perliček, které zmínil vyšetřovatel Drahomír Kočí: Po jedné vraždě chtěli vystavit pachatelovo kolo, které Mrázek zanechal poblíž místa činu, a zeptat se občanů, jestli ho někdo nepoznává. Tuhle akci ale “vyšší místa” odmítla s poukazem na to, že stejný postup zvolilo Gestapo při hledání atentátníků na Heydricha. Kdoví, a tajná policejní zpráva to připouští – kdyby se o případu víc mluvilo, možná by tehdy někdo na Mrázka upozornil, možná by kolo někdo poznal a Mrázek by byl dopaden dřív… ale na “kdyby” a “možná” se v historii nehraje.

Když jsme se s kolegy bavili o tom, že jsme četli Mrázkovy spisy z padesátých let, tak mě překvapila otázka, co několikrát zazněla: “A myslíš, že z něj to přiznání vymlátili?” Připadá mi dokonale absurdní, ale chápu ji. Padesátá léta, policie, tehdy Sbor národní bezpečnosti, si nebral servítky u bagatelnějších případů…tedy z dnešního pohledu bagatelnějších. Tehdy byly “činy namířené proti režimu, socialismu, kolektivnímu vlastnictví” vnímány snad hůř než vražda a za každým, kdo měl “nepohodlný názor” stál v očích esenbáka minimálně zahraniční špion a travič studní (teď samozřejmě přeháním). Ne, ve spise není napsané, že obviněný dostal pár facek a zkopali ho – ale to snad v žádném spise z té doby není! Nedá se to ze spisu poznat. Můj názor je ale ten, že z něj přiznání nikdo nevymlátil. Asi to ani nebylo potřeba, tady stačila “běžná kriminalistická psychologie”, aby Mrázek poznal, že nemá cenu zapírat. Navíc až do konce věřil, že dostane zase nanejvýš několik let kriminálu. Proč by tedy zapíral?

Přesto se tlak vyšších míst na Mrázkově vyšetřování podepsal a stejně jako Jiří Markovič dodnes říká, že “mu Hojera pověsili příliš brzo, že ho měli vyslýchat dál”, tak i Mrázkovi vyšetřovatelé zmiňovali, že byl velký tlak dostat Mrázka co nejrychleji před soud, a věřili tomu, že měl na svědomí i ještě něco navíc.

(Konec části 4)

Převzato z webu Misantropův zápisník se svolením autora








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.