Venku je jeden z prvních teplých jarních dnů a lidé si nadšeně užívají sluníčka. V kamenném domě, v němž sídlí kadaňský archiv, je ale docela zima. S kolegou Cibulkou ji moc nevnímáme. Tísníme se u jednoho stolu nad zažloutlými a rozpadajícími se průklepáky se strojopisem, nad černobílými fotografiemi a nad kaligraficky vyvedenými situačními plánky, uloženými v deskách, nadepsaných “TRESTNÍ SPIS – Václav Mrázek.”

Obracíme list za listem a studujeme detaily šedesát let starého případu.

“Já vůbec nevím, o jaký případ jde, jméno Mrázek mi nic neříká,” řekla mi paní z archivu a já v první chvíli nevěřil vlastním uším. Vždyť to je jeden z nejznámějších kriminálních případů naší novodobé historie, český sériový vrah, o němž sami kriminalisté říkají, že jeho případ nemá obdoby, pachatel, který děsil kraj mezi Chomutovem, Kadaní a Litvínovem řadu let! Pak mi ale dochází, že já znám Mrázkův případ pět, šest let, protože se o něj zajímám, ale to přece neznamená, že ho musí znát každý.

Vzápětí si trochu kacířsky říkám, že to je možná dobře. Že je vlastně správné, že lidé zapomněli na tu hrůzu a na strach, co obcházel krajem. Že se z Mrázka – fantoma stal jen mlhavý přízrak z minulosti. V Mrázkově případu se totiž těžko hledá nějaké morální ponaučení nebo varování, které bychom si měli vzít k srdci. Není v něm nic, co by se dalo přetavit do obecného mementa. Ani to obligátní “ženy, nechoďte v noci samy”, ani “děti, nechoďte s cizími lidmi nikam” se z Mrázkova případu nedá vyčíst. Snad jen takové obecné ponaučení – ale k tomu se ještě dostaneme!

Sériový vrah

Kanadský humorista Stephen Leacock napsal v úvodu jedné své povídky: “Existují dnes jenom dvě témata, schopná zaujmout široké obecenstvo, totiž vražda a sex; kultivované lidi pak sexuální vražda.” Něco na tom je. Obojí vyvolává až atavistické vzrušení, obě témata jsou výrazně pudová a jejich kombinace tvoří opravdu velmi silný mix, který lidi přitahuje a přitahovat vždy bude. Není tedy divu, že lidé takové zprávy rádi čtou a zajímají je. A to je i důvod, proč dodneška zůstávají živé případy českých sexuálních sériových vražd.

Sériové vraždy mají v očích mnoha lidí jakousi zvláštní auru. Zčásti oprávněnou, protože představují opravdu svébytnou kriminalistickou disciplínu, většinou ale naprosto vyfabulovanou. Veřejnost, převážně pod dojmem knih a filmů jako Mlčení jehňátek nebo Sedm, považuje sériové vrahy za charismatické složité osobnosti, chladně racionální tvory, často geniální, kteří spřádají složité plány. Skutečnost je mnohem prozaičtější. Mezi sériovými vrahy celého světa se nachází několik jedinců, kteří by takové měřítko snesli. Ale není to ani zdaleka pravidlem. Mnohem častěji se jedná o lidi intelektově průměrné až podprůměrné, s psychopatickými osobnostními rysy, morálně oploštělé…

Nejznámější z českých sériových vrahů je Václav Mrázek. Jeho případ byl už mnohokrát zpracován, přesto jsem se rozhodl neodkázat na jiná zpracování a místo toho nabídnout vlastní sumář jeho kriminální kariéry. Hlavní důvod byl ten, že většina dostupných zpracování se zabývá pouze vraždami a zbytek odbývá třeba jednovětou zmínkou. Čtenáři pak chybí plastičtější obraz, který z celého případu dělá opravdovou obludnost.

Mrázek byl, jako většina sériových vrahů, naprosto neosobní zlo. K jeho obětem ho nic nevázalo, jeho oběti neudělaly nic špatně, ničím ho nevyprovokovaly, což je v rozporu s lidovými moudry, že “oběť si najde svého vraha” nebo že “znásilněná žena si o to řekla” (třeba “byla vyzývavě oblečená”). Tohle u sériových vrahů, a tedy i v Mrázkově případu, neplatí. Jeho oběti byly naprosto náhodné, Mrázek na ně narazil při cestách, a pokud cítil potřebu, tak zaútočil. Jednu z obětí například minul odpoledne na lesní cestě. Pak na ni zezadu zavolal: “Kam jdeš?” a když se dívka otočila, tak ji zastřelil dřív, než stihla cokoli odpovědět. Neměla příležitost vraha vyprovokovat – snad jen tím, že to byla žena a byla mladá. Jaké v tom chcete najít ponaučení? “Nebuďte mladá žena?”

S případem Václava Mrázka jsem se poprvé setkal před lety, vlastně tak trochu náhodou. V jedné internetové diskusi se opět lidé rozhořčovali, že “tyhle sexuální vraždy, to dřív, za komunistů, nebylo”. Nemám takové řeči rád, protože to jsou nesmysly. Samozřejmě že vraždy, i sexuální, i bestiální, i sériové, byly vždycky, jsou a budou. (O pár let později jsem se s tímto názorem setkal v případu “Rostovského rozparovače” Čikatila, kde stranické vedení rozhodlo, že případ několika desítek mrtvol nebudou řešit jako sériovou vraždu, protože “sériové vraždy v socialismu nejsou, ty jsou plodem kapitalistické dekadence!”)

Chtěl jsem se tedy dovzdělat, zjistit, jestli diskutéry jen klame paměť, a nasbírat argumenty pro případné polemiky. Logicky jsem se tedy dostal k těm nejznámějším případům: Straka, Hojer, Hepnarová, Čubírková, Vocásek, Vorel, … A v téhle sérii nelze případ Václava Mrázka minout. Na internetové diskutování jsem zapomněl a místo toho jsem se fascinovaně ponořil do kriminalistických materiálů, do beletrie, literatury faktu, do policejních memoárů, dokumentů i filmů na motivy těchto případů.

Když jsme letos s kolegou Cibulkou hledali vhodný materiál pro testování mapového software, který umožňuje vytipovat z míst jednotlivých trestných činů pravděpodobné místo pachatelova bydliště, napadlo nás vyzkoušet ho na nějakém notoricky známém případu – a Václav Mrázek se nabízel. Jeho případ je popsán na mnoha místech poměrně do velkých podrobností, dnes jsou zveřejněna i jména obětí, případ je dávno uzavřený a nehrozí nějaké zasahování do soukromí pozůstalých či obětí. Navíc se Mrázkovo působení omezovalo na poměrně malý prostor – Chomutovsko a později Kladensko, na rozdíl od novějšího případu Ladislava Hojera (Děčín, Brno, Praha, Ružín u Košic, …) Najít tedy místa, kde Mrázek vraždil, zanést je do mapy a nechat software pracovat se zdálo jako poměrně prostá věc.

Na severu Čech ztrácí paměť nejen lidé, ale i krajina. Místo první Mrázkovy vraždy dnes už neexistuje, místo něj je obří povrchový důl Nástup. Na místě další vraždy je dnes retenční nádrž. Ulice se jmenují jinak, město se rozrostlo, takže nás čekalo hledání starých map z padesátých let a jejich napasování na dnešní standardní mapové podklady. A když jsme zakreslili body, kde Mrázek zavraždil své oběti (což taky nebyla procházka růžovým sadem) a nechali software vytipovat jeho pravděpodobné bydliště, zjistili jsme, že v žádných pramenech, co jsou veřejně k dispozici, není uvedeno jeho chomutovské bydliště. Mrázek byl dopaden na Kladně, spisy jsou vedeny na jeho kladenskou adresu, ve všech materiálech zmiňovali kladenský dům, ale u Chomutova jsme byli ztraceni. Museli jsme tedy zabrousit do archivů.

Policejní reakce na dotaz “Hledáme materiály k případu Mrázek” byla jednoznačně odmítavá: “To nelze, to je otevřený případ, no vy jste se asi zbláznil?” Pak se ukázalo, že mají na mysli případ Františka Mrázka. “Václav Mrázek? To nevím, který to je rok? 1957? Tak to už bude skartované…” – “Počkejte, takhle známý případ, to přeci nemůže být skartované!” – “Aha, tak to pak nevím, to u nás nebude.” Oslovovali jsme nejrůznější instituce, od archivů po muzea, až jsme nakonec objevili Mrázkův vyšetřovací spis v policejním archivu – kde nám ale nejdřív řekli, že si ho od nich vypůjčila policejní škola a spis nevrátila…

Věděli jsme, že Mrázek bydlel v Chomutově ve stejném domě jako jeho rodiče, takže stačilo najít protokol z výslechu jeho rodičů, kde bude bydliště uvedené. Po chvíli jsme ho našli, a zjistili jsme tedy ulici. Rychlá kontrola na mapách ukázala, že ulice neexistuje… Města se zkrátka mění, a Chomutov nejen že není výjimka, ale přímo ukázka proměněného města.

Nakonec jsme podle různých náznaků zhruba určili, kde ulice byla – a taky se nám podařilo najít poválečnou mapu Chomutova, kde byla ta ulice zakreslená. Zmizela při rozšiřování válcoven. Ale potěšilo nás, že software vytipoval právě tuto část Chomutova.

Navíc jsme poprvé viděli podrobný soupis trestných činů, kterých se Mrázek dopustil. Je jich okolo sto třiceti – sedm vražd, několik znásilnění a pokusů o znásilnění, a zbytek jsou krádeže.

Při zkoumání vyšetřovacího spisu jsme si ale uvědomili, že tam spousta věcí není – fotodokumentace, plánky, některé protokoly, které se například objevily v dokumentárním seriálu ČT. Kde tedy jsou? V pátrání budeme muset pokračovat.

(Konec části 1)

Převzato z webu Misantropův zápisník se svolením autora