13.4.2024 | Svátek má Aleš


HISTORIE: Tenkrát osmadvacátého aneb Co by bylo nebo nebylo

24.11.2023

Minulý text se věnoval doplnění historického kontextu do článku „Tenkrát osmadvacátého“ od Mariana Kechlibara a soustředil se na tři jím prezentované teze. Nicméně stranou zůstala jedna lehce spekulativní, ale tím atraktivnější teze zmíněná v článku

Teze čtvrtá: Rakousko-Uhersko se stalo vojenskou diktaturou a v případě vítězství by jí i zůstalo

Nacistické Německo bylo totalitním státem ještě před vypuknutím války a nepochybně by takovým zůstalo i v míru, kdyby válka nebyla skončila jeho porážkou. Oproti tomu Německé císařství a Rakousko-Uhersko byly před válkou, jak autor sám potvrzuje, standardně fungující, demokratické státy, a proto bych se zdráhal s jistotou tvrdit, že by po skončení války nedošlo k obnově ústavního pořádku.

V podání autora představuje Franz Conrad von Hötzendorf jakéhosi skutečného či potenciálního vůdce vojenské junty fakticky vládnoucí v habsburské říši. Zde je nutno zdůraznit, že von Hötzendorf za sebou neměl žádný politický subjekt srovnatelný s NSDAP, rozhodně nebyl charismatický vůdce, nýbrž pouze přehnaně ambiciózní intrikán. A při plnění strategických i operačních úkolů prokazoval zcela absurdní neschopnost.

Nový císař Karel I. dal po nástupu na trůn jasně najevo, že určitě nehodlá přitvrzovat směrem k vojenské diktatuře stojící na represích, což ilustruje i jeho následná amnestie v červenci 1917. Též hned v roce 1917 sesadil von Hötzendorfa z jeho pozice v generálním štábu. Navíc se pokusil sondovat možnosti separátního míru, (blíže viz Sixtova aféra), což ukazuje jeho neochotu fungovat jako vůdce proněmecké armádní junty a vládnout „ohněm a mečem“. Karel I. toto odhodlání potvrdil svou ultimátní obětí na samém konci vlády, kterou hezky charakterizuje ve svém článku Roman Joch. Při vší úctě k „mužům 28. října“, oni nemuseli o moc bojovat na barikádách, nýbrž jim byla bez odporu a bez krveprolití předána. Na rozkaz posledního císaře. (A oni se za to „velkoryse“ revanšovali například konfiskací majetku dětí Františka Ferdinanda, které ani nebyly Habsburkové.)

Potřeba německé podpory pro Rakousko-Uhersko a s tím spojený vliv však přímo souvisely s trváním války a zejména s jejím, neúspěšným průběhem, což zároveň logicky ukazuje, proč by tato situace byla časově omezená nejpozději do konce války.

Příznačné je, že ačkoli v Německu bylo k vojenské diktatuře nakročeno daleko více než v Rakousko-Uhersku a ačkoli tamní velitelské duo HindenburgLudendorff mělo nesrovnatelně větší charisma i reálné vojenské úspěchy než Conrad von Hötzendorf, tak stačila jedna spojenecká ofenzíva v létě 1918 a německá vojenská junta se zhroutila jako domeček z karet.

Hlavní obava v článku se týkala eventuálního rakousko-uherského (a tedy i německého) vítězství. Předně je však nutno si přiznat, že už v roce 1917 německá, a natož pak rakousko-uherská, šance na dosažení nějakého „totálního“ nebo alespoň výrazného vítězství ve válce byla zcela minimální až nulová. Maximem reálně dosažitelným byla nějaká kompromisní „plichta“ jako například: na západní frontě návrat ke statu quo; na východní frontě pak ponechání německých úspěchů dosažených na úkor Ruska.

Takto pro Německo výhodná „plichta“ by přirozeně nebyla zadarmo ani snadno dosažitelná, a proto by Německo s vysokou pravděpodobností nebylo schopno ani ochotno ji ohrozit nějakým zarputilým trváním na územních ziscích pro své spojence.

Z toho vyplývá, že zatímco v Německu by se díky (částečně) vítěznému míru a takto získané prestiži mohla udržet nějaká forma vojenské junty, v Rakousko-Uhersku by výsledek války byl jednoznačně negativní a tedy by si armádní velení, včetně své submisivity vůči Německu, nezískalo velkou popularitu. Naopak by dohodoví spojenci podpořili veškeré vnitropolitické tendence opačným směrem, tj. například vymezení se císařské/civilní moci vůči armádnímu velení, případné decentralizační či (kon)federační úpravy.

Výše uvedená teze je tedy poněkud sporná.

(toto je zkrácená verze článku, podrobnosti viz zde)