HISTORIE: Svátky před 30 lety ve starých novinách
Listování zažloutlými novinami osvětluje minulost i přítomnost
Lidé i lidské skupiny průběžně upravují svou image – jak současnou, tak i minulou, jak dosvědčují již záznamy ze starého Egypta. Totalitní režim v románu 1984 George Orwella tiskl každý den nejen noviny z nejnovějšího dne, ale i noviny ze všech předchozích dnů, aby celá historie byla stále v souladu se svou současnou interpretací. Proto jsem vždy schovával fyzické staré noviny – jako neovlivněné a nezměnitelné svědky. Navzdory otřelému úsloví, že nic není zastaralejší než včerejší noviny, opatruji plno krabic různě velkých novinových útržků. Události jsou ve starých zažloutlých novinách zmrazeny jako prehistorické mušky v jantaru.
Otvírám krabici s novinami z konce roku 1989. Před třiceti lety vrcholil proces, během něhož se vládnoucí komunistická strana uvolila podílet se o svou moc s nekomunisty; komunistické noviny Rudé právo z té doby ukazují, jak se během několika týdnů změnil stalinský jazyk na skoro pluralistický slang (zde). V novinách z 20. listopadu jsou policisté s obušky ještě nazýváni „hlasem rozumu“, zatímco aktéři sametové revoluce jsou pokřikujícími provokatéry, ale 21. listopadu se již mluví o dialogu, i když s výhrůžkou; 8. prosince se přiznává, že lidé ztratili důvěru v ideály socialismu, a 11. prosince je proto již jasné, že je třeba vzít do vlády i nestraníky, i když podmínkou je stále vzájemné porozumění v rámci socialismu, který je 21. prosince zdůrazněn červenou barvou, přičemž komunistická strana nebude stalinistickou, ale demokratickou stranou; 22. prosince strana, rušící všechna svá dřívější rozhodnutí a rehabilitující všechny vyloučené, nabízí ruku ke spolupráci. Noviny z 30. prosince oznamují, že federální shromáždění jednomyslně zvolilo Václava Havla prezidentem. V novinách z 27. ledna uklidňuje předseda komunistické strany své členy a ujišťuje je, že jim nic nehrozí a že se bude spolupracovat jen s těmi, kteří to myslí s demokracií vážně. Další vývoj se od vytyčeného směru již významně neodchýlil. Dalo by se ironicky říci, že strana darovala na vánoce v roce 1989 lidu pod stromeček pluralitu.
Naštěstí pro komunisty si v roce 1989 nebyli všichni lidé vědomi toho, že na počátku svého působení po únoru 1948 strana popravila 200 lidí a zavřela do trestných táborů a uranových dolů asi 20 000 odpůrců, že během let kolem 4000 lidí ve vězení zemřelo, že přes 200 000 lidí emigrovalo a že 200 bylo zabito při pokusu o útěk přes hranici, přičemž svou moc strana posilovala pomocí 200 000 spolupracovníků StB. Mnozí lidé sice na násilí komunistů a na jejich kolaboraci se Sověty nezapomněli, ale strana byla na potlačování nenávistných nálad dobře připravena; vsadila na přechodné jednotné vedení, pomocí něhož byl prosazen mezi lidmi nejdůležitější bod reformy: „Nebudeme jako oni.“ Tento bod neznamenal jen odsouzení msty, ale i odsouzení trestu. Byl navržen jeden kandidát na prezidenta a lidu bylo oznámeno, že jde o dohodu u kulatého stolu (Rp, 30. prosinec, „Slovo ke dni“,zde). Hlavním kritériem pro volbu kandidáta na příštího vůdce byl pro stranu paradoxně požadavek mravnosti – v prosinci 1989 bylo toto slovo použito na stránkách Rudého práva víckrát než za celých 40 minulých let. Kandidát se k mravnosti hlásil, a byl nakonec stranou jednotně potvrzen.
Kandidát se vyjádřil, že je ve straně bezpočet chytrých a nadaných lidí (Rp, 2. prosinec, strana 4, „Několik otázek Václavu Havlovi“, zde), a samozřejmě mu v očích strany pomohly i jeho pokrokové názory: jasně odsoudil Ameriku a přihlásil se k socialismu (Rp, 18. prosince, „Dvě podmínky prezidentské kandidatury“, zde). Podrobný životopis Václava Havla (dva díly*), který s podporou samotného Havla napsal Daniel Kaiser, redaktor Echo24 a bývalý redaktor Lidovek a BBC, se zmiňuje o tom, že StB byla v kontaktu s Havlem od roku 1954 a udržovala s ním kontakt po celé trvání socialismu v Čechách (1. díl, s. 60), přičemž Havlův vztah s StB označil Kaiser jako „pakt s ďáblem“ (1. díl, s. 131).
Komunisté mohou být spokojeni, že předání moci proběhlo spořádaně jak v roce 1948, tak v roce 1989. Mnoho z těch chytrých a nadaných lidí z bývalé strany se může těšit nejen všem právům nevinného občana, ale může sloužit i v důležitých funkcích státního aparátu nebo v tisku. Například Zdeněk Porybný, který byl zástupcem šéfredaktora onoho stalinského Rudého práva před listopadem, je dnes šéfredaktorem pluralistického Práva. Ten by si každé ráno měl říci: „Dobře, že oni nejsou jako my.“ Může totiž dále šířit v novinách svoje názory, třebas reformované, místo aby seděl ve vězení, kde by ho jistě mnozí rádi viděli.
Uplynula léta, ale kupodivu mnoho důležitých postů je stále obsazeno bývalými komunisty, lze se tomu podivovat, ale nelze proti tomu nic dělat. Zdeněk Porybný by proti nám, co se tomu divíme, mohl ve svých novinách napsat: „Ti, co odmítají naši výzvu: Nebuďte jako my, si žádnou pluralitu nezaslouží – my si pluralitu rozvracet nedáme.“
*Daniel Kaiser, Disident, Václav Havel 1936-1989, Paseka, Praha, 2009 (1. díl)
*Daniel Kaiser, Prezident, Václav Havel 1990-2003, Paseka, Praha, 2014 (2. díl)
