Něco k blížícímu se mistrovství světa. 17.a 18.4. 2013 vysílala televize ve 21:40 na stanici ČT sport pořad Svéráz sovětského hokeje. Viděl jsem vždy jen část, ale stálo to za to! Mají mysl pokřivenou víc, než jsme doufali. Jsa pamětníkem, velice živě si vzpomínám na klání s ruskou sbornou a na emoce okolo toho. V padesátých letech jsme coby dorostenci těžce nesli naši roli gubernie a měli prču z blbé propagandy o největších sovětských trpaslících. Nicméně ještě byla v paměti válka a vědomí nezměrných obětí národů SSSR nás mírnily. Tenkrát jsme jen velmi málo věděli o spolupráci německých a sovětských štábů při budování Wehrmachtu v třicátých letech a o jejich chytráckém paktu v srpnu 1939. V r.1956 jsme už cítili, že Maďaři ke své revoltě měli dost důvodů, stejně jako Poláci v Poznani.

Jen málo si vzpomínám na řeči o tom, že se Rusové učili hokej od nás, ale vybavuje se mi článek horlivého aktivisty z r.1954, který dokazoval, že přece se nemohli od nás učit, když jsou teď lepší než my. Tady nemám jasno a je to podružné. Ve zmíněném pořadu jsem se od Treťjaka doslechl, že na začátku padesátých let hledali ruští trenéři v zajateckých táborech německé hokejisty, od kterých by se mohli něco přiučit. V r.1947 a 1949 byla ČSR mistrem světa a teď je Rusům zatěžko přiznat, že tam (prý LTC) jezdilo učit hokej? Nechám se poučit. Dusno těch let mi připomíná, jak nám učitel tělocviku už v roce 1953(!) vykládal, že ČSR nikdy MS nevyhrála! Ti hráči byli totiž v kriminále a on byl strachy bez sebe, proč se ptáme.

Už je to historie a je to jedno, jen to dokresluje bojarskou namyšlenost a proč jsme tak prahli po vítězstvích nad nimi. Jenže ta nepřicházela, až v roce 1961 ve Švýcarsku jsme byli mistři Evropy. Pak dlouho nic, až přišel rok 1968 a rivalita dostala nový impuls. Konečně se začalo zdát, že by šlo zorganizovat ekonomiku i život efektivnějším způsobem. Jenže komisaři na rozdíl od nás naivků začali tušit, že demokracie by byla jejich konec. Dnes vidíme, že ani ta demokracie není bez problémů, ale díky za ni.

Srpen 1968 znamenal probuzení a vztek na všechno ruské a vůbec komunistické, což se zákonitě promítlo do sportu. Pan Treťjak viní naše hokejisty, že prý do hokeje zatahovali politiku a provokovali je. Sám přiznává, jak trenér Tarasov začal po kterémsi vítězství zpívat Internacionálu a oni se nadšeně přidali! Ta byla kdysi před válkou hymnou SSSR, po válce už ne. To jen dokresluje, kdo potřeboval dokazovat přednosti socialistického zřízení, o kterém jsme my už věděli, že žádné nemá, když poražení žijí líp než vítězové. Ostatně, v Kanadě jim říkali Roboti Rudé armády. Dodnes jim chybí soudnost.

Atmosféra zápasů z roku 1969 i pozdějších byla mnohem více politická než sportovní a věděli jsme, že to není dobře, ale taky jsme věděli, že hokej není všechno, na rozdíl od Treťjaka. Že je také něco jako demokratická práva či svoboda projevu a to režim, který on představoval, svým občanům nedopřával. Jestli něco podkopávalo totalitní systém, pak to byla "ideologická diverze", jak tomu soudruzi říkali. To, že jsme na rozdíl od lidí v SSSR občas měli možnost vidět katalogy z německých obchoďáků, doslechli jsme se něco o tamních platech, cestování atd. Pan Tretjak, Michajlov a spol. měli možnost cestovat, srovnávat a přesto nedokáží dodnes pochopit, že reprezentovali prohnilý a navíc krvavý režim. Ještě teď se v pořadu chlubí, jak svými vítězstvími usnadňovali uzavírání smluv na nákup obilí. Položit si otázku, proč kdysi carská obilnice Evropy musela nyní obilí kupovat, to ani teď nedokáží.

Mýlí se, když si myslí, že jsme neviděli jejich sportovní mistrovství, jejich tréninky, kterými přivedli hokej téměř k dokonalosti. Jenže my také vidíme za jakou cenu. Nikde na světě si nemohli soustředit národní mužstvo do jednoho vojenského klubu, který roky vyhrával ligu a strojové kombinace hrál téměř poslepu. A také s falší režimu vlastní posílal tyto pseudoamatéry i na olympijské hry, zatímco na profesionální sportovce kydal špínu

Nakonec jsme se i několika titulů dočkali a SSSR skončil, jak zasloužil. Pohrobci můžou zamáčknout slzu. Když dnes s Rusy prohrajeme, taky mě to mrzí, ale už je to naštěstí opravdu jenom sport.