Čtyři představitelé pravoslavné církve Matěj Pavlík, Jan Sonnevend, Vladimír Petřek a Václav Čikl byli 4. a 5. září před osmdesáti lety popraveni na střelnici v Kobylisích, protože v chrámu svatého Cyrila a Metoděje poskytli úkryt skupině ze vzduchu vysazených likvidátorů Reinharda Heydricha. A 24. října 1942 bylo v Mauthausenu popraveno 262 českých odbojářů. Vrcholila heydrichiáda, ale vlastně už „druhá“.

Aspoň historik Miloslav Jenšík (*1936) to tak říká. „Heydrichiády byly dvě. Obě jsem zažil.“

Taky přežil, dodejme. Po studiích na Filozofické fakultě UK napsal dodnes ke třiceti knihám, třikrát převzal Cenu E. E. Kische a jednou Prémii Miroslava Ivanova, který byl i autorem známé monografie o atentátu na Protektora. Ale tu Miloslav Jenšík zužitkoval při psaní své analýzy Anthropoid kontra Heydrich pouze stopově: jednoznačně tu preferuje dílo historika Jaroslava Andrejse (1908-2002).

Realita okolo Atentátu zůstává navzdory X analýzám, četným knihám, studiím, rozborům i filmům letitou záhadou. Tato patnáctivteřinová akce v Libni zaměstnává historiky osmdesát let a taky Miloslav Jenšík dumá nad některými podezřelými přehmaty, kterých se mladí atentátníci dopustili. Ve své knize má úvodní sekvenci o střetu v Resslovce, načež následují kapitoly Šelma, jež vystoupila z moře (což je Heydrichův portrét), Proč Gabčík nestřílel a jiné otazníky a Účet za smrt hromadného vraha. Jistěže ctí primární prameny, ale opakuje, že itinerář pro jakékoli dílo o Heydrichovi představuje reportáž Jaroslava Andrejse Heydrich, je to Heydrich! (1946-47), respektive její přepracovaná verze Smrt boha smrti, již autor zveřejnil jen čtyři roky před smrtí vlastní. Čerpal hodně z archivu zpravodajského oddělení exilového ministerstva národní obrany v Londýně.

Jenšík přiznává, že právě Andrejsův text se mu v dětství zadřel za nehty. Spolu s časopisem Květen šel tehdy na dračku, ale měl nepochybné mezery a obsahoval nezodpovězené otázky.

Tak třeba: Proč šlo do výsadků tak málo důstojníků? Proč byli fakticky užiti jen poddůstojníci? A za další: Byli dost vycvičeni k tomu, co v Protektorátu opravdu potřebovali praktikovat? Zde se nabízí odpověď, že možná ne.

Až iracionálně pak působí některé příkazy organizátorů výsadku Anthropoid. Není asi divu, že tím pádem vznikly konspirační teorie. Včetně bláhovosti, že byl atentát jen realizovanou objednávkou admirála Canarise, tj. šéfa německé zpravodajské služby.

Pro Miloslava Jenšíka je téma atentátu osobní: Němci jej totiž probudili v pěti letech, když po atentátu (28. května 1942) šmejdili bytem jeho rodičů. Nic tam sice nenašli, ale nepůsobili přívětivě. Na druhou stranu… Těsně před Heydrichovou smrtí koloval Říší takový strohý vtip. Himmler Hirnheisst Heydrich. Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich. Možná to nakonec byla i pravda a není sporu, že si šéf SS Himmler po Reinhardově skonu, ano, oddechl. Nacházel se pod vlivem Protektora, neschopen odolávat. Oprávněně se bál, že bude odstraněn, a přinejmenším se cítil vytlačován ze sedla. A nebyl sám, kdo se ošklíbal. I Göring Heydricha nesnášel a byl před ním vždy krajně ostražitý. A Hitler?

I on mohl (je to jistěže jen teorie) na přespříliš aktivní plavovlasou bestii Heydricha doplatit. Možná. A mezi kumpány ambiciózní Heydrich nejednou prohodil: „Když to starej zbabrá, nezbude mi, než převzít otěže.“

Navíc… Po jednom značně dlouhém rozhovoru s Heydrichem řekl Hitler Himmlerovi, že je takto nebezpečného muže záhodno držet na uzdě. Díky inteligenci a hlavně ctižádostivosti byl Heydrich i nejpravděpodobnějším vůdcovým nástupcem. Ze všech nacistických pohlavárů ho měl v jisté oblibě snad jen doktor Goebbels. Ale obecně Heydrichovy rysy odrazovaly. Krutostí se skutečně podobal ďáblu a byl to právě on, kdo poslal na východní frontu zabijácká komanda, jež vyhladila běloruskou Chatyň (kterou, propána, nezaměňujme s Katyní).

Na Chatyň se někdy zapomíná, když se atentátníkům předhazuje vyhlazení Lidic a „druhá heydrichiáda“. Ta první nastala již monstrózním Heydrichovým příjezdem do Prahy. Jeho fanatický antisemitismus přitom, a to je typicky ďábelský detail, vzešel z omylu. Když byl Heydrich jinoch, opakovaně jej přesvědčovali, že mu žilami koluje židovská krev. Jeho dědeček se jmenoval Süss. Sice šlo o děda nevlastního, navíc prý árijce, jenže fakta šeptandě vůbec nevadí. Takže v dětství Heydrichovi přezdívali Icik. V mládí Koza: pro mečivý hlas. Nakonec dospěl a náhle byl nade vším a samolibý. Právě on inscenoval přepadení rozhlasu v Gliwici. Připravoval rovněž invazi do Anglie - a jeden čas, i když krátký, vládl zrádnému Interpolu. Osobně taky vymyslil židovskou hvězdu. A předsedal ohavnému jednání ve Wannsee, jednání o konečném řešení. Co by následovalo, kdyby neskonal v osmatřiceti letech? To se lze leda domýšlet.

V Čechách a na Moravě se dík němu měl uskutečnit pokus o vytvoření jakéhosi vzorově ideálního nacistického státu, i mohli jsme být laboratoří. Jen britská tajná služba a čeští vykonavatelé jejího plánu tomu zabránili, už po osmi měsících Hedrichovy vlády.

Anthropoid kontra Heydrich - Miloslav Jenšík | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví