14.4.2024 | Svátek má Vincenc


HISTORIE: Ohlédnutí za 25. únorem 1948

26.2.2024

Výročí je to nekulaté, ale to nic nemění na tragédii, kterou připomíná. Únor 1948. Znovu jsem se vrátil k událostem té doby. Je to žalostné čtení.

Kdo může za to, že jsme se od jedné totality během tří let z velké části dobrovolně podrobili druhé? Jistěže klíčovou vinu mají naši komunisté, věrní slouhové diktátora Stalina, kterému turbulentní osud určil být po vypuknutí Velké vlastenecké války spojencem Západu v historickém střetnutí se zlem jménem nacismus. Pouze o komunistech ale psát nechci. Oni byli, jejich vlastním jazykem, naším „třídním nepřítelem“ – byli a jsou odpůrci standardní demokracie*/ a skutečné svobody.

*/Tímto termínem označuji demokracii „bez přívlastků“, demokracii nikoli „národně frontovou“, v níž chybí to nejzákladnější: demokratická politická opozice. Za opak standardní demokracie považuji její karikaturu, u nás z let 1945-1948.

Na mysli mám počínání demokratických politických elit, možná přesněji nekomunistických politických elit. Zde nacházím větší či menší vinu u nemalého počtu z nich, na prvním místě u prezidenta Beneše (který se podle zákona z roku 2004 dokonce „zasloužil o stát“). Na prvním místě u něj proto, že to byl především on, kdo zásadním způsobem určoval (ještě za války) poválečný charakter československé politiky. Byl to on, kdo musel souhlasit se všemi z hlediska standardní demokracie systémovými chybami (omezení počtu politických stran, sdružení těch povolených do nesmyslného a jak se ukázalo nebezpečného svazku jménem Národní fronta – ve standardní demokracii se politické aliance vytvářejí za pomoci mechanismu jménem koalice, v českých zemích vyloučení skutečné demokratické pravice z politické soutěže a jak již řečeno, neexistence opozice, což se pro demokracii ukázalo jako smrtící). Byl to prezident Beneš, kdo prosazoval jednoznačnou prosovětskou orientaci naší zahraniční politiky, bohužel s fatálními následky. Nezabránil územnímu lupu Podkarpatské Rusi, nezabránil odmítnutí Marshallova plánu, ve své naivitě a neprozíravosti nenahlédl, jaká je skutečná role a konečný cíl komunistů, ať už kremelských, nebo jejich prodloužené ruky Gottwalda a spol.

Když jsem si před léty pročítal Košický vládní program z roku 1945 [ZDE], první program československé vlády po osvobození, běhal mi mráz po zádech. Už tehdy tahali komunisté za delší část provazu a z textu je to zcela zřejmé. V kapitole IV mimo jiné čteme:

- Vyjadřujíc neskonalou vděčnost českého a slovenského národa k Sovětskému svazu, bude vláda pokládat za neochvějnou vůdčí linii československé zahraniční politiky nejtěsnější spojenectví s vítěznou slovanskou velmocí na východě.
- Smlouva československo-sovětská z 12. prosince 1943 o vzájemné pomoci, přátelství a poválečné spolupráci bude určovat pro veškerou budoucnost zahraničně politickou pozici našeho státu.
- S pomocí Sovětského svazu bude dovršeno osvobození Československé republiky, aby tak s jeho oporou byla navždy zajištěna její svoboda a bezpečnost a aby za všestranné součinnosti se Sovětským svazem byl národům Československa zabezpečen pokojný rozvoj a šťastná budoucnost. Vláda bude od počátku uplatňovat praktickou součinnost se Sovětským svazem, a to ve všech směrech - vojensky, politicky, hospodářsky, kulturně…

V pasáži o vnitrostátním uspořádání (kapitola IX) je uvedeno:

- Odhodlána vykořenit fašismus politicky a morálně do všech důsledků, vyhlásí vláda zákaz všech fašistických stran a organizací a nedovolí obnovení v jakékoli formě těch politických stran, které se tak těžce provinily na zájmech národa a republiky (agrární strany, její odnože tzv. živnostenské strany, Národního sjednocení, jakož i těch stran, které v r. 1938 splynuly s ľudovou stranou).

Že se na zájmech národa a republiky v období od podepsání sovětsko-německého paktu (1939) až do začátku Velké vlastenecké války provinila i Komunistická strana Československa, na to se rychle a rádo zapomnělo.

Proto je užitečné znovu si oživit pasáže rezoluce vydané zahraničním vedením Komunistické strany Československa dne 15. prosince 1940, tedy půl roku před nacistickým přepadením Sovětského svazu, když už bylo dávno jasné, jak jsou figurky na válečné šachovnici Evropy rozestavěny. Komunisté ale tvrdili mimo jiné toto [ZDE]:

- Sovětsko-německé přátelské smlouvy představují úhelný kámen mezinárodní situace, o nějž se již roztříštily imperialistické a protisovětské plány anglo-francouzského bloku a o nějž se nyní rozbíjí záměry Spojených států. Dějinný význam cesty soudruha Molotova do Berlína tkví v tom, že se již na podkladě pokračování přátelských vztahů mezi Německem a Sovětským svazem maří plány Spojených států na rozšíření války a její obrácení na Východ. (Skvělý odhad: do roka byl Hitler před Moskvou – LS.)

- Sovětský svaz na podkladě své mírové politiky získává stále větší sympatie u všech národů, zejména též u pracujícího lidu velkého národa německého. To vše činí z Beneše a jím vedené emigrace škůdce zájmů českého národně-osvobozeneckého boje a svrchovaně nepřátelskou a krajně nebezpečnou agenturu anglo-amerického kapitálu v českých řadách. Z této strany hrozí českému národu osudné zneužití, jež by český národ dovedlo do tragické srážky s německým revolučním dělnictvem a hlavní naší nadějí a oporou, se socialistickou vlastí všech pracujících, se Sovětským svazem.

- Iluzí širokých vrstev ve Spojené státy a nepochopení imperialistické podstaty politiky Anglie a Ameriky využívají Benešovi poraženci k nové aktivitě. Ve smyslu zahraničních pokynů agitují pro vítězství anglo-amerického bloku jako domnělého předpokladu našeho osvobození, pokračují v nesmyslných šovinistických štvanicích, zasévají nenávist českého obyvatelstva k německým dělníkům oblečeným ve vojenské uniformy, budí nedůvěru k politice Sovětského svazu. Jejich činnost je naprosto neslučitelná se zájmy českého národně-osvobozeneckého boje a jejich služba mezinárodnímu kapitálu ve lživé masce národních hrdinů musí být nemilosrdně odhalena.

Vskutku výživná četba (jen pro silné žaludky).

Cesta k únoru 1948 byla „předpřipravena systémově“ – zavedením modelu Národní fronty. Významným faktorem byl i výsledek prvních poválečných voleb (květen 1946). Komunisté byli sice „první na pásce“ (KSČ + KSS 114 mandátů z 300), ale většinu v parlamentu neměli. Ďábelskost modelu Národní fronty se projevila v souvislosti s demisí 12 ministrů (z šestadvaceti) 20. února 1948. V tehdejší Gottwaldově vládě byly kromě komunistů zastoupeny další čtyři strany: sociální demokracie (ČSSD), lidovci (ČSL), partaj národně sociální (ČSNS) a slovenští demokraté (DS). Odstoupivší ministři byli ze stran ČSNS, ČSL a DS. To znamená: kdyby se jednalo nikoli o Národní frontu, ale o standardní koalici (ve standardně fungující demokracii), rozpadla by se Gottwaldovi jeho „pětikoalice“ a nenásledovalo by žádné doplňování vlády, ale demise kabinetu a předčasné volby. Československá demokracie tedy doplatila na to – a na tom má prezident Beneš nepopiratelnou „zásluhu“, že tehdejší elity pohrdly standardním demokratickým modelem, který byl ve výsledku výhodný pouze pro antidemokratickou část politického spektra. Na to ovšem přišly demokratické síly příliš pozdě.

Jistěže lví podíl na únorové tragédii má nezákonné chování komunistů v podobě zformování Lidových milicí a tzv. akčních výborů, stejně jako soustavné vyhrožování demokratickým politikům (nazývaným pejorativně „reakce“) i samotnému prezidentovi, zneužití Státní bezpečnosti vůči členům nekomunistických stran a všech nefér způsobů politického boje, v neposlední řadě formou infiltrace prokomunistických kolaborantů do jednotlivých demokratických partají. A tak dále.

Můžeme slyšet názor, že ke komunistickému převratu by došlo tak jako tak, dříve nebo později. Dost možná, ale demokraté Gottwaldovi a jeho rudé skvadře cestu k moci rozhodně neztížili.

Následky byly hrozivé, poučení je jasné: jakékoli experimenty s demokracií, nejrůznější „třetí cesty“ a snahy standardní demokracii nejrůznějšími nápady „vylepšovat“ jsou zaručenou cestou do pekel. Vždy je na konci těchto experimentů méně demokracie, méně svobody a méně lidských práv. Tedy více či méně brutální totalita.

Takový je odkaz 25. února 1948.