V roce 1898 byla dělostřelecká palba na moři notoricky nepřesná. Při jednom průzkumu dělostřeleckého štábu se zjistilo, že z 9 500 vypálených střel zasáhlo cíl pouze 121. Nebylo snadné střílet z děla upevněného na kolébající se a naklánějící se lodi a zasáhnout přitom jinou pohybující se loď. Americké loďstvo však právě pomohlo vyhrát španělsko-americkou válku a jakákoliv tehdejší kritika mohla být odmítnuta s odůvodněním, že na světě neexistuje lepší lodní dělostřelectvo než v USA.

Postřeh a úsudek, nikoliv základní výzkum

Nepřesnost byla přijímána jako část komplexnosti námořní bitvy až do té doby, než si britský admirál Percy Scott všiml na své lodi nějakého dělostřelce, který byl přesnější, než byla tehdejší norma. Při podrobnějším prozkoumání Scott uviděl, že dělostřelec podvědomně využíval kolébání lodi pro přesnější zaměřování svého děla. Proto admirál nechal upevnit dělo na zvedací mechanismus, což učinilo zaměřování snadnější, a ještě přidal teleskopická miřidla. Tato nová technika (dělo plus přidružený podsystém) zvýšila přesnost zásahů na Scottově lodi o více než 3 000 %.

Admirál Scott byl svou povahou vynálezce, nikoliv inovátor. Vybavil svou loď, ale neměl zájem přesvědčovat ostatní v rámci britského loďstva, aby tuto změnu provedli. Scott se však podělil o svůj vynález s mladým americkým námořním důstojníkem, poručíkem Simsem, jehož loď v té době hlídkovala v Jihočínském moři. Sims projevil velký zájem zlepšit přesnost svých dělostřelců i všech amerických lodí. Shromáždil údaje o přesnosti a efektivnosti palby s novou technikou a zaslal podrobnou zprávu na velitelství loďstva do Washingtonu. Očekával rychlou a pozitivní odpověď.

Inovace, která se málem nekonala

Byl však rozčarován. Zpočátku velitelství jeho zprávu ignorovalo. Co lepšího může vědět mladý důstojník (vzdálený 7 500 mil) o námořním dělostřelectvu než starší důstojníci a experti ve Washingtonu? Sims shromáždil více údajů a poslal více zpráv na velitelství a širší vojenskou komunitu ve Washingtonu. Z jeho pohledu bylo jasné, že každý rozumný člověk musí rozpoznat výhody průběžného zaměřování děl (continuous aim gunfire). Nic se však nestalo. Sims proto vystupňoval své úsilí. Začal psát mnohem ostřejším způsobem a začal šířit své zprávy mezi ostatní dělostřelecké důstojníky. Brzy se z něj stal větší otrava, než aby jej bylo možno prostě ignorovat. Velitelství bylo donuceno nějak reagovat: Ve své odpovědi Simsovi nejdříve odůvodnilo, proč pravděpodobně nemůže vynález fungovat jím popsaným způsobem. Následovalo prohlášení, že v americkém loďstvu žádné problémy s přesností dělostřelecké palby neexistují. Loďstvo mělo přece nejlepší technologii a použilo ji v nedávno vyhrané válce. A pokud snad existovaly nějaké problémy, pak se týkaly výcviku dělostřelců a nikoliv zařízení.

Tato odpověď Simse rozzuřila. Vystupňoval proto konflikt s doložením ještě většího počtu dat, zpráv a ostrých výrazů. V důsledku této rostoucí veřejné kontroverze bylo velitelství nuceno prověřit Simsův návrh průběžného zaměřování děl. Při experimentu však bylo dělo umístěné na suché zemi, nikoliv na pohybující se lodi (tj. bez houpání a naklánění se lodi), a nemohla se tedy projevit hlavní výhoda průběžného zaměřování. Proto "se prokázalo", jak vždy tvrdilo velitelství, že je to nesmysl. Následovaly urážky z obou stran. Tou dobou byla kariéra Simse u konce. Vzdoroval nejvyšší autoritě námořnictva, pošpinil její motivy a kompetentnost a lezl krkem všem.

Happy End

Nakonec se Sims odhodlal ke zdokumentování celého případu a poslal tento dokument přímo prezidentovi USA Theodoru Rooseveltovi. Bylo překvapivé, že prezident (bývalý sekretář námořnictva) si skutečně pročetl Simsovu zprávu a pochopil potenciál nové techniky. Porušil námořní praktiky, obešel celou hirerarchii, pozval Simse do Washingtonu a učinil z něj inspektora zaměřovací praxe. Roosevelt přikázal používat průběžné zaměřování dělostřelectva v celém námořnictvu a pověřil Simse zabezpečením rozkazu.

Je případ Simse již dávno mrtvý nebo je stále možným zdrojem moudrosti pro dnešní inovátory? Spoléháte se i vy na objektivní expertní posouzení svých inovačních návrhů a vstřícné úředníky, kteří vám s pocitem štěstí usnadní cestu k úspěchu? Píšete i vy dopisy svým čelným představitelům v očekávání jejich mimořádné inteligence a zásadní podpory?

Výběr z knihy: TUSHMAN, M.L. – O’REILLY III, CH. A.: Winning Through Innovation. Boston, Harvard Business School Press 1997. Pp. 259. ISBN 0-87584-579-7