Před 75 lety Národní shromáždění schválilo takzvaný zákon na ochranu republiky, který komunistického režimu umožnil ještě mnohem intenzivněji a efektivněji posílit pronásledování jeho kritiků a odpůrců.

Přesně o 2 roky později (6.října 1948) také zinscenovali proces s vlastizrádci – s tehdejšími hokejovými ikonami.

Vítězství komunistů v řádných a na čtyři desetiletí posledních parlamentních volbách bylo v rámci Evropy ojedinělé a bohužel mělo fatální konsekvence.

Češi a Slováci nevědomky vypustili džina z láhve a nestačili se podivovat nad tím, jak agresivně a destruktivně si počínal – a co učinil se všemi sny, sliby a hlavně křehkými nadějemi, které do něj tehdejší poválečná společnost vkládala.

Smutné hokejové výročí
KSČ ovšem nestačilo, že převzala moc. Potřebovala ji posílit a upevnit, proto (samozřejmě po sovětském vzoru) hledala kandidáty pro exemplární soudní proces, kterým v nich odhalí kapitalistické zrádce, špiony a přisluhovače Západu. Vybírala velmi pečlivě, toužila po známých jménech.

Železná pěst nakonec drtivě dopadla na uznávané a ceněné národní hrdiny – hokejisty, kteří v poválečných letech 1947 a 1949 vybojovali pro Československo dva tituly mistrů světa – a z olympijských her ve Svatém Mořici 1948 přivezli po historické bezbrankové remíze s obávanou Kanadou stříbrné medaile, když pouze horší skóre je připravilo o olympijský triumf.

Mistrovský titul měl hvězdný tým obhajovat hokejové zlato na světovém šampionátu v Londýně, ale komunistická nomenklatura na poslední chvíli jeho odlet zhatila ze strachu před emigrací některých reprezentantů, kteří se doslova přes noc ocitli v roli obžalovaných.

Státní bezpečnost zatkla devět československých hokejových mistrů světa v Praze 13.března 1950 v hospodě u Herclíků, kde se sešli bezprostředně poté, co ministr informací Václav Kopecký definitně rozhodl, že do Británie neodletí.

Dne 6.října 1950 před soudem stanuli Augustin Bubník, Stanislav Konopásek, Václav Roziňák, Josef Jirka, Zlatomír Červený, Jiří Macelis, Antonín Španinger, Přemysl Hajný a Josef Stock, stejně tak později zatčení Vladimír Kobranov, Mojmír Ujčík i nejlepší evropský brankář své doby Bohumil Modrý, po němž byl také tento vykonstruovaný proces pojmenován jakožto soud „proti Modrému a spol.“ (absurdní je, že právě Modrý v té době už v reprezentaci nepůsobil a do Londýna odletět vůbec neměl a neúčastnil se proto ani setkání v restaurantu u Herclíků).

Proces trval pouhé dva dny. Celkem jedenáct československých hokejistů, bylo - samozřejmě za nepřítomnosti veřejnosti - odsouzeno za údajnou velezradu a špionáž.

Výše jejich trestu se pohybovala v rozmezí od 15 let k osmi měsícům. Komunistická moc tak dala sportovcům a celému národu exemplárním způsobem jasně najevo, kdo je a bude nezpochybnitelným pánem nad jejich životem a smrtí.

Mistři světa skončili v uranových dolech. Teprve v roce 1968 byla celá skupina plně rehabilitována Nejvyšším soudem, čehož se už ovšem nedožil Bohumil Modrý, kterému léta strávená těžkou prací s radioaktivním materiálem, nevratně podlomila zdraví.

Braňme demokracii!
Taková jsou historická data, která skrývají nespočet jednotlivých lidských osudů, ale ve zkratce hovoří jasně : studujme historii, abychom neopakovali znovu a stále tytéž chyby. Tento imperativ zůstává však po hříchu většinou nevyslyšen. Ještě před 4 lety se nám zdálo, že snad kromě klimatické tísně a občasných ústavních hrátek prezidenta Miloše Zemana s Andrejem Babišem, naší demokracii zhola nic neohrožuje. Ale přišla pandemie covidu, s ní velká omezení naší svobody a bezprostředně po ní válka takříkajíc za humny. Rusko napadlo Ukrajinu a bomby dopadají jen pár set kilometrů od našich hranic.

Znovu se ukazuje, jak křehká je hranice mezi demokracií a totalitou a jak bolestné jsou konsekvence chybných rozhodnutí politiků a svévolných verdiktů samozvaných autokratických vládců. Demokracie není žádná volná ruka trhu, nad kterou mávneme rukou jako nad čímsi v jádru zdravým a zavřeme krám. Instrumenty a instituce naší parlamentní demokracie je třeba bránit a být přitom nekompromisní, ostražití a obezřetní. Historická zkušenost nás k této tvrdosti plně opravňuje.

Vždyť právě do této rozhárané a nepřehledné doby by mohl velice snadno vstoupit a prosadit se až na vrchol politik, nabízející podezřele rychlá a jednoduchá řešení všech našich zásadních problémů - tak jako kdysi Adolf Hitler. Autokratičtí vůdci se totiž ujímají vlády téměř zpravidla v době ekonomické a celospolečenské krize.

Stejně jako před 23 lety prezident Vladimír Putin, který slíbil rozděleným a rozhádaným Rusům vládu pevné ruky stejně jako to, že se opět stanou světovou velmocí z dob bipolárního světa; začal přitom zdařile brnkat na osvědčené struny ruské národní hrdosti.

Tragické výsledky jeho politické anabáze vidíme dnes nejenom na ukrajinské frontě, ale také v samotném Rusku, kde vládne totalita a všudypřítomná propaganda, za kterou by se nemusel stydět ani Joseph Goebbels.

Pokud by Vladimír Putin jednou stanul před soudem celosvětového veřejného mínění a především před mezinárodním soudním tribunálem, musel by čelit nejenom otázkám stran zákeřného napadení Ukrajiny, ale také činů, kterými se těžce provinil na svém vlastním národu.

Ale věřte, že by se i tak našel dostatek Rusů, kteří by neochvějně stáli za ním, byť by jeho činy byli sebešílenější. Přesně jako stála řada Němců během Norimberského procesu za druhým mužem Třetí říše Hermannem Göringem.

Historie nás stále pronásleduje železnou pravidelností s níž se opakuje. Měli bychom si osvojit alespoň jednoduché pravidlo – čím méně jednotlivců drží v rukách veškerou zákonodárnou a především výkonnou moc na této planetě, tím hůře pro nás, kteří chceme žít svůj život v demokracii.