29.3.2024 | Svátek má Taťána


HISTORIE: Mohli Američané vyrazit na pomoc Praze?

6.4.2009

Ano, mohli. Ale věci a události jsou příliš složité, aby je bylo možno hodnotit černobíle. Tímto chci doplnit a hlavně rozšířit článek Vojtěcha Kmenta z 1. dubna. Kolem této epizody v závěru války je uváděna spousta mýtů a zjednodušení. Pokusím se tedy známé skutečnosti dát do souvislostí:

1. Legendární generál George S. Patton, zcela čerstvě povýšený na „plného“, tedy čtyřhvězdičkového generála, byl od července 1944 velitelem 3. americké armády, již vedl od průlomu u Avranches v Normandii s razancí, odvahou a předvídavostí přímo nevídanou. Když před tím velel vylodění v Maroku, převzal velení a z nejhoršího vytáhl americký II. armádní sbor v Tunisu po porážce v Kasserinském průsmyku a následně velel 7. armádě při dobývání Sicílie. Ne nadarmo na německé straně nevím už který z generálů po válce řekl: „Ale nejlepší z vašich byl Patton.“ V hierarchii spojeneckého, potažmo amerického velení byl ovšem až ve třetí úrovni, když jeho nadřízeným byl generál Omar N. Bradley, velitel americké 12. armádní skupiny, a teprve ten byl přímo podřízen tehdy už pětihvězdičkovému generálu armády Dwightu D. Eisenhowerovi jako veliteli SHAEF, tedy nejvyššího velení spojeneckých expedičních sil. Patton jako velitel armády nebyl ovšem ani zdaleka oprávněn ke všemu a musel se podřizovat – v jeho případě se skřípěním zubů – jistým omezením. Například v září 1944 po jeho bleskovém postupu Francií byla jeho 3. armáda zastavena někde u Met, když jí byly odepřeny další dodávky zejména pohonných hmot ve prospěch nezdařeného britského pokusu o bleskové překročení Rýna u Arnhemu v Nizozemí.

2. Po několikanásobném překročení Rýna, zejména pak po masovém násilném přechodu 2. britské a 9. americké armády u Weselu, uzavřely tyto (9. armáda ze severu a 1. z jihu) rúrskou kapsu, vyřadily z boje na 300 000 německých vojáků a německý odpor na západní frontě se prakticky zhroutil. Jasnozřivý Churchill psal naléhavě novému americkému prezidentovi, „že je nanejvýš žádoucí, abychom si s Rusy potřásli rukama co nejdále na východě.“ V této chvíli ještě v mezinárodní politice zcela nezkušený H.S. Truman vše nechal na Eisenhowerovi, který zaujal stanovisko, že „jsme nepřišli do Evropy zabírat patníky, ale zničit německé ozbrojené síly.“ A nařídil jižní polovině amerických pozemních sil stočit se na jih, aby zabránila uniknout Němcům do – jak se později ukázalo zcela fiktivní - Alpské pevnosti. A tak zatímco americké 9. a 1. armáda postupovaly dále na východ, aby se setkaly na Labi s Rudou armádou, ostatní dvě americké armády, Pattonova 3. a Patchova 7., se stočily do Bavorska a Baden-Würtemberska s francouzskou 1. armádou na pravém křídle. A levokřídelní divize dvou sborů této armády se tímto obratem dostaly v západních Čechách na československé území.

3. Již před tím vyplynula z jednání náčelníků štábů na úvod konference v Jaltě shoda na demarkační linii spojeneckých, tedy v tomto prostoru vlastně výhradně amerických a sovětských, vojsk na německo-československé hranici z roku 1937. Protože se válečné události vyvíjely poněkud jinak, v polovině dubna, když první americké jednotky byly s to tuto linii překročit, požádalo spojenecké velitelství sovětský generální štáb o souhlas s dalším postupem a shodly se na linii Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Americká 1. pěší divize dosáhla Chebu a následně 2. a 97. pěší spolu s 16. tankovou divizí pronikaly z různých směrů do Čech, přičemž ze dvou směrů, od Klatov a Stříbra, nakonec současně dosáhly Plzně.

4. Krátce před tím, 25. dubna, došlo ke známému a kontroverznímu bombardování Škodovky; jeho taktickým zámyslem bylo vyřadit pokud možno co nejvíce velmi obávaných 88 mm protiletadlových děl ať už ze silné protiletadlové obrany Škodových závodů, tak čerstvě vyrobených ve skladech (tedy nikoliv poškodit československý průmysl, jak bylo a je stále tradováno). Tato vynikající děla, použitelná i jako protitanková, představovala na všech bojištích od Kasserinského průsmyku smrtelné nebezpečí pro americké nepříliš odolné tanky, tedy převážně typu Sherman. Že už se bude Německo tak rychle hroutit, to samozřejmě předvídat nemohl nikdo.

5. Generál Patton toto vše sledoval a řídil ze svého velitelství v bavorském Regensburgu, tedy Řezně. Při své impulzivní povaze a agresivním způsobu velení naléhal na svolení k dalšímu postupu na Prahu a je známo, že jednotky 16. tankové divize stály v pochodových proudech už za Plzní připraveny k dalšímu postupu na Prahu. Sovětský generální štáb ovšem ústy armádního generála Antonova ostře protestoval a argumentoval, že postup 3. a 4. sovětské tankové armády generálplukovníků Rybalka a Leljušenka přes Krušné hory je již v plném běhu a hrozí nebezpečné promíchání armád. Podporován zoufalým voláním pražského rozhlasu o pomoc ovšem Patton nadále naléhal na Eisenhowera, který vyslovil s dalším postupem divizí 3. armády podmíněný souhlas za předpokladu, že o to bude Patton Českou národní radou výslovně požádán.

6. A teď se vrátím k tomu, co řada čtenářů v diskuzi k článku Vojtěcha Kmenta shodně připomínala, že Josef Smrkovský toto odmítl. Sám jako pamětník si pamatuji z přímého rozhlasového přenosu v únoru 1968 z pražského Žofína, jak se Josef Smrkovský hrdě hlásil k tomu, že americkou pomoc odmítl, protože to bychom potom nemohli uvažovat o dalším socialistickém vývoji. Na dotaz z pléna, jak to, že o tak vážné věci se v ČNR nehlasovalo, odpověděl tajemně, že krátce předtím za dramatických okolností obdržel plné moci.

7. Je známo, že příslušné sborové velitelství americké armády vyslalo do Prahy průzkumnou jednotku s úkolem spojit se s ČNR, a v roce 1962 při dovolené na Slovensku jsem slyšel vyprávění muže z Prahy, který jako patnáctiletý kluk tyto Američany do sídla ČNR na Smíchově doprovázel.

8. Nezávisle na tom projela na rozkaz SHAEF takřka současně jiná americká průzkumná skupina celými Čechami mimo Prahu až do východočeských lázní Velichovek, kde bylo velitelství poslední bojeschopné armádní skupiny Mitte německé wehrmacht pod velením generála-polního maršála Ferdinanda Schörnera. Úkolem průzkumné skupiny bylo přesvědčit jej ke kapitulaci, s osobním doručením kopie kapitulačního aktu z Remeše 7. května, když posthitlerovské vedení na čele s nástupcem Adolfa Hitlera admirálem Dönitzem ve Flensburgu s jejím odporem počítalo ještě 14 dní.

9. A nyní vyslovuji svoji vlastní domněnku, proč se Patton neodvážil vydat sám v rozporu se svými nadřízenými rozkaz k postupu na Prahu: Mám za to, že jisté zdůvodnění jsem našel ve válečných pamětech Pattonova tehdejšího nadřízeného generála Bradleyho, v originále Soldier`s Story. (nevím o tom, že by tato kniha vyšla česky). Impulsivní Patton se dostával často do konfliktů a nezdá se, že by hořel zvláštními sympatiemi k Britům. Protože Eisenhower v únoru a březnu podpořil grandiózní plán masivního překročení Rýna v prostoru Weselu v režii Britů a polního maršála Montgomeryho, kterému podřídil k nelibosti Američanů i 9. armádu generála Simpsona, Patton hořel touhou předvést, že to umí sám a lépe, tak jak to předvedl již na Sicílii při „závodu“ s Montgomeryho 8. armádou do Messiny. A když sousední 1. armáda generála Hodgese využila možnost překročení Rýna u Remagenu, kde Němci nestačili vyhodit do povětří železniční most, tak se Patton neudržel a jednou v noci telefonicky Bradleyho vzbudil se zprávou, že 5. divize jeho 3. armády překročila Rýn u Oppenheimu. Za toto byl velmi důrazně Eisenhowerem pokárán s varováním, že ještě jednou a pošle jej domů. A protože první vážný malér měl již na Sicílii, kdy zfackoval v polním lazaretu nějakého vojáka s tím, že je hnusný zbabělec, tak se měl čeho obávat. Od degradace a potupného odvelení zpět za oceán jej tehdy zachránil Eisenhower, ovšem za cenu, že Pattona přeskočil jeho dosavadní podřízený Bradley a také že nepovede do Francie vyloďující se 1., ale až 3. armádu. Toto utrpení „generála – kovboje“ ovšem posloužilo i k utajení místa vylodění, protože Němci byli přesvědčeni, že když se Patton nevylodil v Normandii, tak že jeho armáda se vylodí v Pas de Calais a zbytečně dlouho drželi v této oblasti zálohy, zatímco spojenci upevňovali normandské předmostí.

10. Ten třetí malér skutečně nastal až při okupaci Německa a Patton byl potom z velení 3. armády skutečně odvolán. Je obrovská škoda, že již v prosinci toho roku po dodnes nevysvětlené automobilové nehodě Patton zemřel. Svět tím přišel pravděpodobně o jedny z nejlepším válečných memoárů, protože psát Patton uměl, navíc z dob již před první světovou válkou se naučil dokonale francouzsky a byl obecně široce vzdělán a v historii dobře orientován.

Asi je málo známo, že Patton se jako mladý poručík zúčastnil olympijských her 1912 ve Stockholmu. Soutěžil v moderním pětiboji, ve kterém tehdy dominovali Francouzi. A Patton si vyžádal dlouhou dovolenou na to, aby přímo v rodině jednoho francouzského rotmistra strávil něco jako soukromé tréninkové soustředění. Onen Francouz později olympijskou soutěž vyhrál a Patton se umístil tuším čtvrtý nebo pátý. A právě výborná znalost francouzštiny jej jako mladého důstojníka odstartovala k oslnivé kariéře. Americká armáda používala francouzské tanky Renault a Patton byl delegován mezi prvními k vyškolení jako instruktor. A s dočasnou hodností majora a podplukovníka velel následně jedné z prvních amerických tankových brigád. Při úspěšném americkém útoku na německý výběžek fronty u Saint Mihiel v září 1918 pak byl raněn.

O účinku hypotetického amerického osvobození Prahy pochybovat nelze; ponechávám na čtenáři samotném, do jaké míry kumulace a souslednost i takových náhodných jevů jsou s to ovlivňovat dějiny na dlouhá desetiletí.