Polistopadová společnost zapomněla poděkovat za jejich hrdinství

V době končících podzimních plískanic a nastupujícího adventu jsme raději za oknem než venku, kde teplota klesá na nulu a zima prostupuje konečky prstů. Plískanice, vichry, nepříjemné mlhy.

A právě v takovém počasí převáděli „králové Šumavy“ za hranice bezbranné lidi na svobodu. Nejproslulejším převaděčem byl bezesporu Král Šumavy, vlastním jménem Josef Hasil, který se stal legendou mezi převaděči. Známe jeho zfilmovanou verzi z roku 1964 poplatnou tehdejší době.

Převaděči, obyčejní lidé

Převaděči byli úplně obyčejní lidé, kteří se rozhodli nezištně pomáhat druhým, když viděli, s jakou brutalitou se nastupující komunistický režim po Únoru roku 1948 choval ke svým odpůrcům. Termín nezištně je zcela namístě, poněvadž převaděči si nebrali nic od lidí prchajících před nastupující totalitní mocí. A zároveň je potřeba vyzdvihnout jejich obětavost, nespočívala jen dobrovolné osobní volbě riskovat pro druhé, ale riskovali i bezpečí své rodiny a svých nejbližších.

Josef Hasil, nejproslulejší zachránce pronásledovaných známý jako Král Šumavy

Komunisté se tvrdě mstili každému, kdo se jen opovážil vyjádřit nesouhlas s jejich diktaturou, v případě převaděčů však jejich nenávist šla tak daleko, že se zaměřovala na potrestání rodinných příslušníků, kteří byli často bezdůvodně uvěznění a následně odsouzení. Šlo o drakonické tresty, jen za přinesení jídla a ošacení svému bratrovi, zmiňovanému Josefu Hasilovi, dostala jeho sestra mnohaletý kriminál.

Únor 1948 a 50. léta stalinistického režimu

Pokusíme-li se jakkoliv hodnotit činnost převaděčů, resp. zachránců mnoha lidských životů, je třeba se podívat na dobu bezprostředně po Únoru 1948. Komunisté ihned po uchopení moci roztáčí neuvěřitelný teror, političtí odpůrci (stačilo jen názoroví) byli zatýkáni, vězněni v nelidských podmínkách, často mučeni, biti a následně v inscenovaných procesech odsuzováni k často mnohaletému žaláři. Obyčejní živnostníci s krámkem, sedláci, soukromí zemědělci, kteří dřeli na poli od rána do večera na svých malých políčkách. Ti všichni byli prohlášeni za „nepřátele lidu“ a byl jim majetek zabaven, zkonfiskován a byli vyhnáni do jiných částí země. Většinou vše proběhlo i se zatčením alespoň jednoho rodinného příslušníka označeného za kulaka.

V celé tehdejší společnosti se rozhostila atmosféra strachu a podezírání. Nevěděli jste, jestli vám příslušníci Státní bezpečnosti zaklepou ve čtyři hodiny ráno a neodvedou vás. Málokdo ví, že byl zakázán volný pohyb mezi okresy, a samozřejmě byly uzavřeny státní hranice.

A právě v této vybičované atmosféře se vyskytli stateční a obětaví lidé, kterým komunistický režim dal hanlivou nálepku agenti-chodci. Jejich činnost spadá hlavně do období od února roku 1948 do roku 1951. Krátce po únorovém převratu nebyla ještě hranice zaminována, obklopena ostnatými dráty, ani v plotu nebyl elektrický proud. Hranice musela být „střežena“ příslušníky pohraniční stráže, kteří ještě nebyli úplně stoprocentně „kádrově prověření“, takže krátce po únorovém puči část z nich často nechala projít za hranice i větší skupiny pronásledovaných.

Od roku 1949 se situace mění, doba relativně volného průchodu hranic na určitých místech je pryč, bezpečnostní sbory jsou doplňovány „prověřenými kádry“ a začíná stavba plotů s ostnatým drátem.

Hlídky jsou posíleny a dostat se za hranice vyžaduje perfektní fyzickou přípravu, znalost terénu i časového rozvrhu hlídek.

Aktivní zapojení v očekávané 3. světové válce

Dostáváme se k otázce, proč tito obětaví lidé po tak dlouhou dobu opakovaně převáděli lidi přes hranice, proč se na to nevykašlali a neodjeli v klidu do Spojených států nebo jinam na Západ.

Drtivá většina převaděčů očekávala brzké vypuknutí vojenského konfliktu mezi Východem(tehdy komunistickým blokem ovládaným Stalinovým Sovětským svazem)a Západem, nevěřili, že by komunistický režim mohl vydržet dlouho. Proto se rozhodli svou aktivní účastí vytvořit v tehdejším komunistickém Československu odbojovou síť, která bude nejprve dodávat informace a posléze v případě vypuknutí konfliktu bojovat za demokracii u nás.

Vojensky i ekonomicky bylo tehdejší západní Německo v troskách s relativně velkou chudobou (velký rozdíl oproti roku 1968). Jediným hegemonem v západní Evropě, který byl schopen se postavit komunistické agresi, byly USA a jejich zpravodajské služby na území Německa.

Pokud chtěl převaděč pomáhat soustavně, byl nucen pracovat pro americkou, případně pro britskou nebo francouzskou zpravodajskou službu, které na území západního Německa také působily. Hlavní lež komunistů, kterou se podařilo mezi našimi občany rozšířit, byl mýtus o „žoldácích“, kteří převaděčskou činnost dělali za velké peníze ve službách USA. Pro zajímavost, týdenní plat převaděče se pohyboval v desítkách dolarů, plat špičkového agenta dosahoval 75 dolarů!

Skutečně „královský plat“ pro toho, kdo riskuje život, musí trávit hodiny a dny ve stohu, snášet útrapy počasí a honiček se stále agresivnějšími pohraničníky, kteří s převaděči neměli slitování. Pro zajímavost, každý převaděč měl ampuli s cyankáli, aby se v případě dopadení a vyšetřování StB z důvodu mučení nedopustil možného vyzrazení sítě.

Důkazem směšného ohodnocení těchto obětavých lidí byla jejich finanční situace po odjezdu z Německa do USA nebo jiného státu po opadnutí hrozby vojenského konfliktu (rok 1953). Všichni tito stateční lidé museli začínat v nových domovinách úplně od nuly, neměli žádné výhody, žádné příspěvky nebo dokonce penze, jako mají dnešní váleční veteráni.

Ostudné opomíjení skutečných hrdinů po roce 1989

Samotnou kapitolou je absence uznání a pochvala těmto zapomenutým hrdinům ze strany naší většinové společnosti. Pan Rambousek, vyznamenaný prezidentem Havlem, je bohužel spíše výjimkou.

Obrovskou ostudou je také mlčení ČT coby veřejnoprávního média, jen příběh skutečného Krále Šumavy by vydal minimálně na několik filmových dramat, zatím však byl natočen jeden úsporný dokument.

Možná, že jedním z důvodů, proč jsou tito hrdinové ignorováni, může být fakt, že po Únoru 1948 vraždili čeští komunisté, už ne ti „oškliví Němci“, že převaděči-zachránci, tito stateční lidé se zbraní v ruce způsobovali projekci viny většinového obyvatelstva. Možná i ten fakt, že mezi sebou neměli žádného spisovatele nebo dramatika, který by dokázal na jejich statečnost upozornit podobně jako chartisté, kteří dokázali v sedmdesátých letech vytvořit obraz nenásilných hrdinů, což se v intelektuálních prostředích vždy cenilo více.

Každopádně bychom nyní v době adventu, krásného obdarování od Někoho vyššího měli vzpomenout i na ty, kteří za naši svobodu dokázali bojovat a nezřídka dát to nejcennější, svůj život.

Atraktivní knižní thriller Mračna nad Evropou nyní v prodeji se slevou.

Krátký videotrailer ZDE