19.10.2019 | Svátek má Michaela


HISTORIE: Jak se Beneš snažil vlichotit Stalinovi

29.10.2008

V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století jsem byl aktivní v Organizací porobených národů, která sdružovala zástupce exulantů z Východní a Střední Evropy, ale také z komunistických zemí Asie, a třeba i z takové Etiopie, Nicaragui a Kuby. Našimi demonstracemi, vzpomínkovými a kulturními podniky jsme americkou veřejnost, a hlavně politiky, upozorňovali, že je nás nezanedbatelný počet a že naše hlasy v mnohých státech Unie mohou ve volbách hrát rozhodující roli. Zejména pak v době prezidenta Ronalda Reagana byl na naše politické názory brán zvýšený zřetel, byli jsme zváni do Bílého domu a např. rozpočet Rádia Svobodná Evropa a Rádia Liberty (pro Sovětský svaz) byl zvýšen proti vůli mnoha „liberálních“ (v USA rozuměj levicových) kongresmanů.

Tyto aktivity Organizace porobených národů by si zasloužily samostatný článek, ale dnes se chci zmínit o kritických slovech Poláků a utečenců z Pobaltí z této organizace, když jsem v jedné debatě vyslovil jméno prezidenta dr. Edvarda Beneše. Představitel Poláků mi tehdy řekl, že prezident Beneš za války donášel Stalinovi důvěrné informace o polské exilové londýnské vládě a dalších polských politicích. Do debaty se vmísili i zástupci Lotyšska a Litvy a nařkli prezidenta Beneše, že Stalinovi slíbil podporovat na mezinárodním fóru připojení pobaltských republik k Sovětskému svazu. Jak známo, Litva, Lotyšsko a Estonsko byly před válkou samostatnými státy. Stalin je okupoval v roce 1939 s východní části Polska, když začala německá invaze do Polska ze západu. Poláci i Baltové byli přesvědčeni, že to byl nečestný způsob, kterým se president Beneš chtěl zalichotit Stalinovi a získat tak pro Československo po válce co možná největší suverenitu, kterou však jiným odpíral.

Tato kritika prezidenta Beneše mne tehdy překvapila a nechtěl jsem tomu věřit. Zeptal jsem se, zda mají nějaké důkazy, které by jejich tvrzení potvrdily. Řekli mi, že jsou o tom zmínky v memoárových knihách polských a baltských politiku. „Až se jednou otevřou archívy, pak teprve poznáte pravou tvář vašeho bývalého prezidenta,“ zakončil rozhovor jeden z delegátů.

Později jsem dostal starší čísla magazínu Svědectví, který editoval Pavel Tigrid v Paříži, a v č. 47 z roku 1974 jsem našel několik záznamů z rozhovoru prezidenta Beneše se Stalinem a jeho kohortou v Moskvě v roce 1943. K rozhovorům došlo několik málo roku po tom, co vyšly plně najevo Stalinovy zločiny - od uměle vyvolaného hladomoru na Ukrajině, jehož obětí bylo nejméně pět miliónů ukrajinských zemědělců, přes krvavé čistky, ve kterých Stalin nechal popravit tisíce svých potenciálních nepřátel či nepříjemných svědků, až po vyvraždění 10 - 20 tisíc polských zajatých důstojníků v Katyni a okolí po okupaci východního Polska Rudou armádou v roce 1939. O všech těchto zločinech Beneš dobře věděl, přesto se Stalinem jednal jako se svým nejlepším přítelem a spojencem. Jeden takový rozhovor, který potvrzoval slova mých přátel z Organizace porobených národů, uvádím níže. Posuďte sami!

Záznam o rozhovoru v divadle v Moskvě dne 12. prosince 1943.

(Přepsáno z původního archivního materiálu včetně chyb a rusismů, který pořídil Benešův osobní tajemník Smutný. Převzato ze studie Vojtěcha Mastného, publikované v Tigridově Svědectví, č. 47, 1974.)

Rozhovoru se kromě dr. E. Beneše a J. V. Stalina zúčastnili také V. M. Molotov - sovětský ministr zahraničí, maršál K. J. Vorošilov a V. Kornejčuk, agent NKVD (sovětské ministerstvo vnitra), nasazený v zahraničí na Beneše a představitele polského exilu. Rozhovoru byl, podle poznámky na závěr rozhovoru, přítomen i M. I. Kalinin, předseda presidia Nejvyššího sovětu.

Stalin: Mám jednu vážnou věc a chtěl bych se vás zeptat, co si o tom myslíte. My se chceme dohodnout s Polskem; řekněte, jak to udělat a jestli je to možné. Vy se s nimi v Londýně stýkáte a znáte je.

Beneš: Odpovím na to takto: náš poměr k Polákům je dosti chladný, styků není mnoho, ale přece jen jsme v kontaktu a známe je. Poláci s námi odjakživa měli zvláštní poměr, a to ne valně dobrý. Musím říct, že hlavní překážkou byl vždy nás poměr k vám. Potom se leccos stalo, na příklad vytýkali nám, že v době, kdy Poláci vás napadli a táhli na Kyjev, naši dělníci udělali všeobecnou stávku a zabránili, aby vlaky, které z Francie vezly munici a zbraně Polákům, mohly jet přes naše území. (To je velmi nepřesné, bojovalo se s Trockého rudými gardami i před Varšavou a ČSR proti vůli Francouzů a Velké Británie vyhlásila neutralitu. Polským jednotkám tehdy dokonce velel francouzský generál. Není divu, že pak v roce 1938 nechtěli jít nespolehlivému spojenci na pomoc, zejména když nebyli na válku, podobně jako SSSR, připraveni - pozn. autora.) Pak jsme vždycky měli, i v historii, hraniční spory.

Stalin: Máte také tu historii s Těšínem. To je přece melos.

Beneš: Ovšem, že je, ale takových bylo vždy více. 20 let dělali Poláci politiku, ke které je přiměl osudný omyl, jehož se dopustila na mírové konferenci Francie a hlavně Clemenceau. To jest: domnívali se, že mohou hrát úlohu hráze, cordon sanitaire, mezi vámi a Německem. Ted, po pádu Francie, se zase domnívají, že jsou určení k tomu, aby převzali její úlohu.

Stalin: Francie je na západě, Poláci na východě.

Beneš: Ovšem, ale oni soudí, že Anglie bude vždy potřebovat partnera v Evropě a když nemá Francii, musí k tomu použít Poláků. Oni nevěří, že se Francie zase brzo po válce zvedne. Nedovedou také správné chápat své možnosti jako národ 20milionový. Já jsem přesvědčen a mám naději, že po válce Poláci mohou přijít k rozumu a že se s nimi spolupracovat dá.

Stalin: Ale až po třetí válce.

Beneš: K té nedojde, já věřím, že to bude po této válce.

Vorošilov: Bude zase nová válka!

Stalin: Germánce nezměníte, zase začnou se připravovat na novou válku a dojde ještě k nové válce za čas zase.

Beneš: U Poláků v Londýně je nyní tato situace: vidí, že Rudá armáda se blíží k polskému území, že tam prostě přijedete a oni budou úplně bez vlivu na to, co se bude dít. (St. malý úsměv, neodmítal, že rudá armáda do Polska půjde.) Proto stále více a více vzrůstá u nich snaha dohodnout se s vámi: chtěli by v první řadě obnovit s vámi diplomatické styky. (U St. i Mol. pozornost, ale žádná slovní reakce.)

Kornejčuk: President mluvil před odjezdem s Mikolajczykem. (Stanislav Mikojaczyk (1901-1966), polský politik, 1940-43 místopředseda polské vlády v exilu, po Sikorského smrti předseda, 1945 na přání Britů kooptován do prosovětské „vlády národní jednoty“, 1947 opět prchá z Polska - pozn. autora.)

Beneš: Ano, navštívil mě před odjezdem. Napsal jsem o tom záznam a dal ho Kornejčukovi.

Stalin: (s ironií) Kdo je ten Mikolajczyk, co je to za člověka?

Beneš: Je to vůdce selské strany a považuji ho za upřímného. Není to politická figura první třídy, nemá charakter národního vůdce, ale je dobrý stranický politik, jenž má za sebou silnou stranu.

Smutný: Strana, kterou zastupuje, představovala v Polsku asi 70% obyvatelstva, ale byla slabě organizovaná, bez peněz, bez časopisu.

Stalin: Kdo ji vedl?

Smutný: Witos, rozhodně nejsilnější polská figura v opozici proti vládě Pilsudského.

Stalin: Kde je teď?

Smutný: Umřel před německou okupaci.

Kornejčuk: Jeho bratr je zde.

Stalin: Co je to zač, kdo ho zná?

Kornejčuk: Znám ho (trochu v rozpacích před Stalinem), je to dobrý selský politik.

Stalin: A kdo tedy je mezi Poláky význačnou osobností?

Beneš: Nelze dobře mluvit o osobnostech, spíš o skupinách. Je nesporně skupina Mikolajczykova. Dále je Popiel; významnou úlohu hrají socialisté (Mol. potvrzuje). Důležitá je skupina Kaczynského, to je katol. kněz (nyní malá výměna poznámek o tom, co je to katolický kněz atd.).

Beneš: Kaczynski je jezuita. Byl u mě a mluvili jsme docela otevřené. Vyložil jsem mu, že v jejich posici nezi Německem a Ruskem musí se rozhodnout pro jednoho a tím jediným může být jenom Rusko. Pro Kaczynského jste ovšem strašidlem, protože chcete zabrat polovinu Polska (nikdo z přítomných nehnul ani brvou). Když jsem mu to vysvětlil, že mají jen jednu alternativu, jít s Německem a připravovat odvetnou válku proti Rusku, odpověděl Kaczynski jako pravý jezuita: ani ano, ani ne.

(Stalin projevuje velký zájem a opakuje si, že Poláci by šli s Němci.)

Stalin: A co ten vás Mikolajczyk? (V průběhu rozhovoru projevuje o Mikolajczyka vzrůstající zájem.)

Beneš: Nemohu říci, že by byl s to změnit politiku polské vlády v Londýně. Naopak cítí, že je slabý, a proto se připojil k ostatním, aby mohl vládu dělat. Ale považuji ho za upřímného, jistě to myslí dobře a chtěl by se s vámi dohodnout.

Smutný: Je zajímavý detail: když Mik. chtěl navštívit presidenta, přihlásila se hned druhá skupina, Pilsudčíci, Taczynski a druzí a chtěli, aby byli při tom. Nechtěli nechat Mik. jednat přímo, bez kontroly.

Beneš: Racz. přes jednoho našeho ministra vzkázal, že bych měl s Mik. pozvat také jeho ministra Romera. Vzkázal jsem mu, že budu mluvit stejně, ať je Mik. sám nebo s 5 lidmi, ale ať si to Mik. rozhodně sám. Ten to pak rozhodně odmítl a přijel sám. Byl u mě několik hodin a měl jsem vcelku dobrý dojem. Z celého rozhovoru jsem si udělal tento závěr: 1/ chtěli by s vámi obnovit dipl. styky a 2/ chtěli by znát vaše záměry. Poláci vás neznají a nevěří vám. Byl u mě před odjezdem taky jejich vyslanec u nás.

Smutný: Gráf Tarnowski.

Beneš: Je to aristokrat, těm ovšem jde o majetky.

(Stalin usmívá se významně.)

Beneš: Třikrát mi položil otázku: a opravdu myslíte, že Rusové vás nechají samostatným státem? Nechcete se stát součástí Ruska? Vy jim věříte? Ujistil jsem ho, že vám věřím, že vždycky chceme zůstat jen samostatným státem a že na to vůbec nemyslíme, abychom se stali součástí Ruska, a že věřím, že vy na to taky nemyslíte.

Stalin: Duraki ( - a chodí po místnosti). My máme tolik vlastních starostí, a budeme si ještě přibírat polské.

Vorošilov: A takové polské!

Stalin: Oni vědí o naší smlouvě?

Beneš: Já jsem ji ukázal celou Mikolajczykovi. Otvíral oči, když ji přečetl. A ptal se: A vy myslíte, že Rusové tohle podepíší? A strašně se divil, když jsem mu řekl, že už je to úplně dohodnuté, i s tou klausulí ohledně Polska. To jej nejvíc zajímalo. Jsem jist, že jednoho dne Polsko ještě bude rádo, že tuto klausuli jsme pro ně připravili.

Stalin: Tak připijeme Mikolajczykovi. (S ironií, ale dosti dobráckou a zřejmě se zájmem. A v tom žertovném tónu Stalin a všichni přítomni připili na zdraví Mikolajczykovi.)

Stalin: Co můžete říci o Sosnowském?

Beneš: Myslím, že už nebude hrát politické úlohy. Ale zůstává mu pořád ta okolnost, že byl vybrán za zástupce presidenta republiky (-výklad-)

Stalin: Má za sebou armádu?

Beneš: Armáda byla proti Sikorskému.

Smutný: Důstojnický sbor.

Beneš: je tam hodně Pilsudčíků a ti jdou za Sosnowskim proti tomu, co chtěl Sikorski. Ti myslí jen na Velké Polsko a doufají, že Sosnowski je jejich člověk. Je pravda, že Sosn. je proti SSSR, resignoval, když Sosnowski uzavřel smlouvu s vámi. Ale politické role už sotva bude mít. Je to Pilsudčík, ale ne dost odvážný. Když Pilsudski dělal převrat v r. 1926, Sosn. táhl proti němu z Poznaně, ale na půl cestě se střelil, tak aby si moc neudělal, a vrátil se.

Stalin: A Rackiewicz?

Beneš: Drží se formálně své role j. president, vystupuje střízlivě, politicky se příliš neangažuje. Byl vybrán presidentem pro nedostatek jiných kandidátů. Nemyslím, že by měl velký vliv nebo hrál velkou roli.

Stalin: A Zaleski? Znáte ho?

Molotov: Jistě ho zná, bývalý zahr. ministr.

Beneš: Moc dobře. Ale to je už byvšij člověk. Snad za kulisami trochu vystupuje, ale to nemá významu. Už se nevrátí. Pak je tam Popiel a jeho skupina, ale dohromady se nedá o žádné nic říci, že by měl větší vliv nežli druzí.

Stalin: A Grabski?

Beneš: Žádný vliv vůbec. Mikolajczyk přitom stále zůstává člověkem, jenž představuje nejzajímavější stranu pro budoucí Polsko. Vzal si do vlády Romera, o němž myslel, že zde v Moskvě zanechal dobrý dojem (u St. i Mol. pohyby, které do jisté míry byly pro Romera positivní), ale vcelku nevidím vůbec, že by londýnská vláda byla s to vyřešit základní otázky nového Polska a poměr k vám. Myslím, že s Polskem to půjde asi tak jako nyní s Jugoslávii. Vytvoří se časem nějaká nová vláda na území Polska a ta nebude chtít mít nic společného s vládou londýnskou. S tou pak se možná dohodneme. Podmínkou soužití s Polskem je, aby odpadla nynější kasta feudálů a aristokratů (souhlas Rusů).

Stalin: Lidé vedení londýnskou vládou střílejí do našich partyzánů. Poláci udělali sami takovou malou armádu - partyzány. My jsme tam taky poslali naše. A vládní Poláci některé chytli a postříleli. Teď se někteří ze zbylých vrátili sem. Tak vidíte, co s nimi. Kde jsou nějací Poláci, s nimiž by se dalo mluvit?

Kornejčuk: A v Americe je Tuvin, prof. Lang, jsou i zde v Moskvě, výborní představitelé všech stran, i kněží.

Vorošilov: A znají v Londýně našeho generála Berlinga?

Beneš: Neznají, a také o něm nechtějí mluvit.

Vorošilov i Stalin: Aha, znají, ale chtějí, aby se o něm nemluvilo. Ovšem, že znají, jak by neznali.

Kornejčuk (k Smutnému): To se ví, že ho moc neznají, byl to obyčejný podplukovník.

Závěr tohoto rozhovoru nebyl žádný, rozhovor prostě přerušen, když po skončení entraktu se šlo zpět do divad. lóže. Zajímavý byl ale hlavně tím, že:

1/ Stalin, s velkým souhlasem Vorošilova i Molotova i Kalinina zdůraznil silně, že Rusko nemá zájmu na tom míchat se do polských věcí po válce nebo ho obsazovat (Ó, boží prostoto!!! pozn. autora článku.)

2/ že Rusku velmi záleží na tom, aby mělo s Polskem dobrý poměr,

3/ že nemá důvěru k nikomu z londýnské vlády, nicméně průběhem rozhovoru vzrůstal dojem, že by se mohli zajímat o Mikolajczyka a jeho skupinu, kdyby se dali na cestu jednání s Rusy, a

4/ že prozatím Rusko nemá připravenou žádnou skupinu, z níž by se vytvořila vláda, ale že budou podporovat na polském území vytvoření situace jako nyní v Jugoslávii.

President, mluvě o Polsku, použil antitese: politikové v Londýně - lid doma. Lid je dobrý, je možná dohoda. Na to reagoval Vorošilov: Lid (národ) neznamená úplně nic. Národ musí mít vůdce, nemá-li jich, neznačí nic.

Potud zápis J. Smutného.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.