Nedávno byl vysílán na ČT 2 dokument „Oceloví žraloci“ od Michaela Kaboše (lze nalézt na iVysílání) o našich námořnících, a hlavně o příslušnících ponorkového loďstva C. a k. válečného námořnictva Rakousko-Uherska (Flotte der k.u.k. Kriegsmarine). Prakticky celé toto námořnictvo bylo shromážděno ve střední části Středozemního moře – u Jadranu. ČT uvádí dokumentární film sloganem, na kterém není potřeba prakticky nic opravovat: „Poprvé s příchodem 1. světové války dochází k nasazení ponorek. Víc, než pro své okolí, byly ve svých počátcích nebezpečné pro své posádky. Jednalo se o stroje náročné na údržbu, které vyžadovaly kvalifikovanou obsluhu. A právě na jejich palubách můžou poprvé představit své schopnosti a kvality čeští kapitáni a české posádky. Češi každý rok pravidelně obsadí břehy i hladinu Jadranu – dějiště neznámých dobrodružství, příběhů odvahy, hrdinství, ale i lásky a zrady našich předků. Je paradoxem, že země bez moře má tolik námořních hrdinů.“ Ovšem ještě podivnější je to, že dnes Češi prakticky o této části svojí historie, o námořních i ponorkových bitvách nic netuší. I když si jich statisíce každý rok máchá nohy ve vlnách Jadranu.

V první světové válce to byli právě Češi, kteří díky svému vzdělání a praxi v průmyslu bojovali v nejdůležitějších složkách tehdejší rakousko-uherské armády, a to u dělostřelectva a u námořnictva. Bohužel jak dokument sám ukazuje, na středomořském pobřeží od Istrie až po Černou Horu najdete jen jeden jediný pomník připomínající českou účast v této, jak se tehdy říkalo Velké válce.
Rakousko-uherské námořnictvo bylo sice nejslabší z osmi tehdejších námořních velmocí, přesto však se nejednalo o žádné „kapesní námořnictvo“. Základem byly tři těžké bitevní lodi třídy Tegelhof, postavené v loděnicích v Terstu (tehdy součást Rakousko-Uherska). Dále z devíti řadových bitevních lodí predreadnoughtů (tříd Radetzky, Erzherzog Karl a Habsburg), tří pancéřových křižníků (Sankt Georg, Kaiserin und Königin Maria Theresia a Kaiser Karl VI.), čtyř lehkých křižníků (Admiral Spaun a třída Novara), pěti chráněných křižníků (tříd Zenta a Panther), 6 velkých torpédoborců třídy Tátra a 12 malých torpédoborců (zejména třídy Huszár), 71 torpédovek, šesti ponorek a řady menších lodí (včetně plavidel Dunajské flotily). Podle dostupných informací prošlo službou v K.u.K. Kriegsmarine během první světové války kolem 6000 Čechů. Také převážná část lékařů v rakouském námořnictvu byla české národnosti. Posádky ponorek měly v průměru 33 % námořníků české národnosti. Rakouské ponorky dokázaly potopit jednu z největších válečných lodí nepřítele – dále dva pancéřové křižníky, dva pomocné křižníky, pět torpédoborců a dvě ponorky a čtyři další plavidla vážně poškodit. Při útocích na námořní dopravu se jim podařilo potopit 108 obchodních lodí o celkovém objemu 196 102 brutto registrovaných tun.
Slavným kapitánem rakouské ponorky byl Zdenko Hudeček, který potopil jedenáct dopravních lodí a stanul dokonce na první příčce úspěšnosti zásahů ponorek.

Druhým velitelem byl Georg Ludwig von Trap, třetím nejúspěšnějším velitelem ponorek byl Čech Rudolf Singule, o kterém se ve filmu v televizním v televizním dokumentu hovoří, jak dokázal potopit vlajkovou loď italského námořnictva, a to křižník Giuseppe Garibaldi.
Slavná byla rakouská ponorka EU 27, které velel kapitán Josef Holub.

Legendární se stala její 97 dní dlouhá plavba z Boky Kotorské až do tehdy spojeneckého, Turky ovládaného přístavu v Bejrútu. Nakonec se stal kapitán Josef Holub velitelem první zaoceánské lodi legie, která z Vladivostoku vezla do Terstu příslušníky československých tzv. ruských legií.
Čeští námořníci byli také mezi prvními, kteří se jako organizovaná jednotka dostali na podzim 1918 do právě vyhlášeného Československa. Kde tvořili spolu se Sokoly první bojeschopné jednotky, než se z Itálie do Československa dostali příslušníci italských legií, kteří přijeli v celkem 75 vlakových soupravách o 3000 vozech a kteří si museli v některých místech přes Rakousko cestu probojovávat.

Teprve na jaře 1919 byly vráceny Italy zajatí čeští/rakouští „domobranci“ a bylo možno celou ČSR vybojovat. Mezitím už bývalí rakouští a pak českoslovenští námořníci osvobodili a připojili k Československu Bratislavu (německy Pressburg, maďarsky Pozsony).
Chcete-li si přečíst víc různých příběhů o osudech českých námořníků rakouskouherské K.u.K. Kriegsmarine, ale i o dalších československých vojácích a námořnících, kteří byli před více než 100 lety (v roce 1914) povoláni do rakouské armády, můžete si přečíst i moji knihu „Život boj a smrt pod sedmi vlajkami“. Mimořádně zajímavá je také útlá kniha: „Čest a sláva námořníků“ od Jana Šteinbrucha, kterou vydalo nakladatelství Jonathan Livingston, a posledních pár výtisků je ještě k mání.

Tento národ, tehdy čítající něco okolo 8 milionů Čechů a Moravanů, a který podle mnohých křivých hub nikdy nebojoval, jen v této tzv. Velké válce, které říkáme dnes první světová, poslal na bojiště více než 1 400 000 mužů, z nichž v bojích padlo více než 140 000 vojáků a dalších okolo 100 000 bylo vyhlášeno za „ztracené“, to znamená někdy se jejich ostatky nenašly.
Jejich hroby a památníky na ně jsou rozesety od Francie, Itálie, Srbska, Řecka přes Polsko a Rumunsko a Rusko, ale u toho krásného jadranského moře na ně není prakticky žádná památka. Jen na dně moře rezaví zbytky rakouských válečných lodí a ponorek, které jsou věčným hrobem mnoha našich krajanů.

Žili jako muži a zemřeli jako muži. To se dnes moc nenosí ale právě to nám dneska nejvíce chybí.
Václav Vlk starší

Koupit můžete na https://www.dobreknihkupectvi.cz/zivot--boj-a-smrt/

https://www.dobreknihkupectvi.cz/cest-a-slava-namorniku/