Letošní léto přináší několik kulatých výročí a člověk v mých letech si klade otázku, která událost nejvíc ovlivnila náš život a byla rozhodující pro další vývoj světa. 6. června to bylo 70 let od vylodění spojenců v Normandii a 28. června uplyne 100 let od atentátu na následníka trůnu. Přesně za měsíc následoval císařský manifest Mým národům, kterým byla spuštěna apokalypsa a utrpení milionů. Začalo to nevinně. Kutálky břinkaly, vojáčci pochodovali, děvčata jim mávala. Od posledního válčení u Hradce Králové a Sedanu uplynulo téměř půl století a to svádělo k iluzím. "Do švestek jsme doma," utěšovali sebe i své ženy a děti otcové rodin. I můj táta, který na haličské frontě se štěstím přežil těžké zranění. Mysleli si, že to bude něco jako obvyklé manévry pro potěšení stařičkého mocnáře.

Málokteré události historie ovlivnily život celých generací jako tato, která spustila lavinu katastrof. Někteří dějepravci dokonce tvrdí, že teprve tehdy skončilo století devatenácté a začalo dvacáté. My v Česku máme optiku dost posunutou výkladem pana Haška o dobrém vojáku Švejkovi, kde se to vše jeví jako děsná sranda. To ještě ty lidičky netušily, že za dvacet let přijde katastrofa ještě mnohem větší a to už bude ohne sranda.

Před nějakými lety byl natočen český film Sarajevský atentát a byla v něm líčena role atentátníků dost naivně. Podle mne byli tihle srbští kluci zneužiti a v zákulisí tahaly za nitky síly v Budapeští i v Berlíně a možná i v Sudetech. Ferdinand se netajil svým plánem na federalizaci Rakouska-Uherska a to na těchto místech vyvolávalo paniku.

Zločinecký generální štáb v Berlíně i zombie Wilém II. by si zřejmě našli jinou záminku k válce, i kdyby k atentátu nedošlo. Ale teď začali foukat do pro ně nadějného ohníčku. Císaři ve Vídni se do války moc nechtělo. Synovec Ferdinand mu nebyl se svými novotami po chuti, stejně jako před časem vlastní syn Rudolf. Ten se dal na drogy a nakonec se odbouchl, když viděl, jak mocnářství stagnuje a taťka lpí na .blbostech. Stárnoucí Franc Josef měl rozhodující vliv v "kádrové politice" a nechtěně Rakousko-Uhersko vedl k všeobecnému zaostávání.

Nátlak Berlína však nabyl vrchu nad vídeňskou nerozhodností a zápas monarchií s rodícími se demokraciemi začal. Když pak mladý Gavrilo Princip umíral v terezínské kobce o samotě a bez informací, ani si nemohl představit, co nastartoval svým revolverem. Z dobových filmových záběrů se zdá, že nadšeně rukovali jen Němci, kteří byli zpracovaní staletým pangermanismem, možná také Francouzi, kteří toužili po odvetě za rok 1870.

Češi se do války moc nehrnuli, proti Rusům a Srbům se jim bojovat nechtělo. Zpívali si: "Červený šátečku kolem se toč, jedeme na Rusa, nevíme proč..." Ještě dnes se objevují mudrlanti, kteří Čechům vyčítají zbabělost a zradu přísahy při vstupu do legií. Jako by ta přísaha byla dobrovolná! Tu zradu lze vyčítat hrstce českých důstojníků, ti ji skládali dobrovolně, mužstvu rozhodně ne. Když několik vojáků odmítlo do války narukovat, následovaly vojenské popravy. Pak už se nikdo neodvážil odmítnout nástup k "svýmu regimentu". To jako připomínka těm, co nám líčí, jak se Čechům příjemně úpělo za Rakouska. Italové na Piavě si rozhodně nemysleli, že Češi jsou zbabělí, rvali se s nimi na život a na smrt. Dodnes nevím, proč proboha zrovna s nimi.? Objevily se řeči, že s českými pluky byly vymeteny největší průšvihy na frontě. Také ovšem s německými, ti na to ale byli natěšení. Magoři!

Těžko dnes říci, co by se stalo s Rakouskem-Uherskem, nebýt války. Zřejmě by se změnilo pod vládou Ferdinanda na federaci národních států, nešťastný císař Karel I. mohl dožít v klidu a jeho žena Zita by později nevinila Masaryka za rozpad císařství. Ani jí se nepodařilo vymanit Rakousko-Uhersko z vlivu militantního Německa, i když o to poctivě spolu s manželem usilovala..

Skoro dva miliony padlých Němců, asi 1,5 milionu Francouzů, ještě víc Rusů a okolo 120 tisíc Čechů je krutá daň za vstup do dvacátého věku. Ve Francii vědomí těchto obětí možná vedlo k neochotě zakročit včas proti Hitlerovi a riskovat válku. Takže se dá věřit tomu, že kdyby nebylo první války, nebylo by ani druhé a ovšem ani té studené, která nám otravovala život. Socialismus, fašismus a následně nacismus byly také "výdobytkem" první války. Lenina přece Němci dopravili do Ruska, aby je rozvrátil a oni mohli desitky divizí převézt na frontu do Francie. Nebýt vstupu USA do války, kdo ví, jak by to dopadlo.

Naším tátům bylo dopřáno jen dvacet let demokracie, která byla trnem v oku všem sousedům, nejen nacistům. Také polské a maďarské šlechtě, která ovládala politiku těchto zemí a snila o společné polsko-maďarské hranici (viz Karel Douděra: Republika na úvěr, str.130, Vyjádření polského vyslance v Paříži: RČS musí zmizet…). Čeští demokraté grófům nevoněli přesto, že přes všechny nedostatky republika poskytla menšinám mnohem víc práv, než bylo Čechům a Slovákům dopřáváno v Rakousku-Uhersku. TGM to řekl jasně: "Jestliže Češi dosáhli pokroku, nebylo to zásluhou Rakouska, ale Vídni navzdory." Kritici všeho českého si rádi berou měřítka o sto let mladší.

Hrůzovláda bolševiků v Rusku vystrašila celou Evropu tak, že dost lidí bylo ochotno se smířit s fašismem v Itálii i s nacismem v Říši. Lhaní salónních levičáků o Zemi, kde zítra znamená již včera, mnoha lidem zastřelo realitu. Demokracie někdy bohužel dokáže vynést do čela společnosti gaunery jako Hitlera nebo naivky jako Chamberleina. Na to bychom si i dnes měli dát pozor.

Říká se, že každé zlo může být někdy k něčemu dobré. Největším přínosem mizérie druhé světové války je vznik demokratického Německa. Němci se chopili darované příležitosti a uplatnili své přednosti – pracovitost a ukázněnost. K prosperitě nepotřebují Lebensraum na východě, tím míň Drang nach Osten, a to na území mnohem menším než před válkou. .Co by za to naši otcové dali, kdyby měli takové sousedy. Takže při pohledu na těch sto let nazpátek se dá říct, že svět mohl být lepší, obětí a utrpení mnohem míň. Ale mohlo také být hůř.a díky Bohu za to, že ani my, ani naši synci jsme nemuseli do horké války. Proti tomu byla ta tupá totalita i normalizace vlastně srandička.