Přijel jsem ráno, kolem osmé do Globusu. Zaparkuju, vylezu z auta, dávám pozor, abych neodřel vedle stojící Subaru, a najednou slyším ženský hlas: “Podej mi ten květák!” Rozhlížím se, a ona to paní v tom Subaru, rovná věci do kufru, a za ní stojí velmi, ale velmi nasupený manžel u košíku a kouří.

“Tys mě neslyšel s tím květákem?” volá paní, vysouká se z auta a já na ni koukám: Má na hlavě trvalou vzor květák!

V protější řadě stojí u letitého, leč udržovaného automobilu pán ve velmi umaštěných montérkách a plive na asfalt mezerou po horním zubu.

Jdu pro košík a praští mě přes nos neskutečný puch, který znám ze svého dětství na vsi: kravský hnůj! (K nám ho přinášel vítr západní, zatímco vítr jižní nesl – zcela jiný – smrad prasečáku…)

Od tunelu s košíky jde muž, v koutku nedbale zavěšenou cigaretu, na sobě kraťasy, nahoře bez.

Lekl jsem se, že jsem se propadl časem nebo prostorem. Rozhlížím se, a fakt: všude vidím raná devadesátá léta! Velmi nasraní manželé tlačí košíky za svými ženami, které je pohánějí vřískáním, znuděné děti se perou v autech, křížem přes dvě stání zastaví chlápek v zrcadlovkách, které jsem naposledy viděl ve filmu Sudá a lichá, …

Je první sobota po výplatě, a tak člověk potká lidi, které jindy nepotkává, protože se pohybuje v kruzích, kde se zrcadlovky nenosí, parkuje se normálně, na nákupy chodí ten, kdo to potřebuje, kde se mimo plovárny a sauny nosí i horní díl oblečení, kde se lidé většinou myjí a někteří i použijí deodorant, kde se neplivou chrchle na chodník…

Otočil jsem se, vrátil jsem se k autu a jel jsem domů. Nakoupím až v pondělí.

Převzato z webu Kuřecí con carne se svolením autora