Přijímáme, monitorujeme, vyjadřujeme lítost, držíme se za ruce, zapalujeme svíčky, pořádáme koncerty. Trochu málo na radikální islamisty.

Laxní přístup západní civilizace k teroristickým útokům a jednání radikálních islamistů je opravdu alarmující. Dokud to „nebouchne“, nebo někdo nejede s výbušninou kolem pasu na místo, tak se nic neděje. Přitom se po celé Evropě pohybují tisíce radikálních muslimů. Víme o nich, a přitom s nimi nikdo nic nezmůže. Mají přece svá lidská práva a je třeba s nimi zacházet v rukavičkách.

Ve Velké Británii, Německu, Belgii, Nizozemsku, Švédsku i jinde si tak mohou různí imámové v rámci svobody slova kázat ve svých mešitách, co se jim zlíbí. Navrátilci z Islámského státu jsou přijati zpátky bez jakýchkoliv omezení a bez toho, aby za vraždění nevinných civilistů v Sýrii a Iráku nějak pykali. Tisíce lidí se radikalizují, jezdí se školit do příslušných zemí a sledují na internetu náborové stránky. A opět s nimi nic neděláme a necháváme je volně působit. Svobodně se pohybují po ulicích evropských metropolí, a dokud někoho nezavraždí, mohou si dělat, co chtějí.

Práva takto narušených islamistů jsou tak dávána na roveň řádného obyvatele evropské země, který má čistý trestní rejstřík, řádně platí daně a dodržuje veškeré zákony. To považuji za zvrácené a hodně nebezpečné. Stejně jako všudypřítomnou falešnou politickou korektnost a ideologii multikulturalismu, které brání v otevřeném popisování reality. Úzkostlivá snaha, aby se náhodou někdo necítil ukřivděn, nás přivedla do situace, kdy se nám radikální islamisté otevřeně vysmívají a my jim po každé ráně nastavíme druhou tvář.

Zatímco oni nám vyhlásili válku, my strkáme hlavu do písku a děláme, jako by se toho vlastně až tak moc nestalo. Zvykáme si. Myslím si však, že je stále ještě většina těch, kteří si na něco takového v žádném případě zvykat nechceme. Nehodlám se dívat na to, až se z Evropy stane druhý Blízký východ, kde jsou násilnosti na denním pořádku. Nebudu čekat se založenými rukama, až začnou muslimové prosazovat svůj pochybný pohled na mezilidské vztahy i u nás.

Nikdo mě nepřinutí, abych si zvykal na to, že já, moje děti a přátelé budeme neustále vystavení riziku útoků. My sice zatím žijeme v relativním bezpečí, ale to se může brzy změnit. Jestliže chce dnešní Evropa přežít, musí se začít opravdu bránit. V minulém století se jasně ukázalo, že appeasement (ustupování) proti zlu nezabírá. Evropská veřejnost od politiků žádá konkrétní kroky. Doufejme, že se probudí brzy. Jinak by taky už mohlo být pozdě.