V minulosti u nás převládal názor, že náboženství do politiky nepatří. Možná to platilo do loňského roku, ale od ledna českou politiku i veřejnou debatu zatím ovládá islám. A to u nás skoro žádné muslimy nemáme.

Teroristické útoky v Paříži i otázka přijetí malého počtu uprchlíků ze Sýrie u nás vyvolaly vlnu vášní, na níž se formují politické tábory.

Někteří lidé z iniciativy „Islám v ČR nechceme“ mají nesporně politické ambice. Boj proti islamismu též dlouhodobě patří k oblíbeným námětům prezidenta Miloše Zemana.

Občanští demokraté se chtějí, slovy předsedy Petra Fialy, této problematiky ujmout coby seriózní politická strana, aby ji nezneužívali populisté z antiislámské iniciativy nebo z Okamurova Úsvitu. Uvidíme, jak se debata dále vyvine, nicméně zatím naráží na jisté zmatení pojmů.

Americký politolog Francis Fukuyama se proslavil (nesporně diskutabilní) tezí o konci dějin, což je metafora vyjadřující Fukuyamovo přesvědčení, že kombinace tržní ekonomiky a liberální demokracie je zkrátka tím nejlepším modelem – na nic lepšího už lidstvo nepřijde.

V říjnu 2001, krátce po teroristických útocích z 11. září téhož roku, Fukuyama napsal:

„Modernita spočívá na kulturním základě. Liberální demokracie a volný trh nefungují všude a za každých podmínek. Nejlépe se osvědčily ve společnostech vyznávajících určité hodnoty, jejichž původ nemusí být zcela racionální.

Není náhodou, že moderní liberální demokracie se poprvé objevila na křesťanském Západě, univerzalismus demokratických práv lze totiž považovat za sekulární formu křesťanského univerzalismu.“

Fukuyama tehdy rovněž poukázal na sílící linii islámského fundamentalismu, která podle něj z muslimských zemí činí „oblasti obzvlášť imunní vůči modernitě“.

Náboženství do politiky prostě bytostně, byť často skrytě a komplikovaně, patří, a pokud ho vykážeme dveřmi, vrátí se oknem.

Asi největším nedostatkem české veřejné debaty o islámu je chápání náboženství jako individuální a privátní záležitosti, pouze ritualizované účastí na obřadech.

Náboženství je však především záležitostí sociální, neboť vytyčuje normy pro vztah člověka k jiným lidem. Základní normy, které se přímo či nepřímo dotýkají všech podstatných záležitostí lidského života.

Není divu, když řada muslimů tíhne k životu podle práva šaría, neboť to odráží jejich věrouku. Individuálně pojatá svoboda vyznání se tak kvůli zmíněnému sociálnímu a normotvornému rozměru náboženství notně problematizuje.

A budeme-li náboženství chápat především jako soubor norem, pak je náboženstvím vlastně i náš západní liberalismus. Za jeho krédo můžeme označit Deklaraci práv člověka a občana, jak ji přinesla francouzská revoluce.

V současném sporu o islám a s islámem tedy nejde o střet náboženství s nenáboženstvím, ani o svár islámu s křesťanstvím, ale o konflikt „vůči modernitě imunního“ islámu s náboženstvím sekulárního liberalismu.

Žádáme-li po muslimech, aby přijali naše hodnoty, chceme po nich vlastně konverzi, změnu vyznání. A je předem jasné, že zdaleka ne všichni budou tento požadavek akceptovat.