19.6.2024 | Svátek má Leoš


GANGSTEŘI: Zabiják hrdinou

11.6.2024

Před devadesáti lety zabili Johna Dillingera.

Pořádná zpráva, aby byla vážně pořádná, je prakticky vždycky špatná. A média a násilí, to jsou odnepaměti spojité nádoby. Jistě, máme i dobré zprávy, ale v mysli/paměti většinového vnímatele nevydrží déle než čtvrt minuty. Pak jsou přebity jinačí kartou. Půl minutu nepřežijí, vždyť hned vedle vykradli banku.

Média vždycky prahla po zlu, i když si mezi zlosyny trochu záhadně vybírala. Zajímavá je v té souvislosti každá studie o funkčnosti osobního kouzla a ve hře je otázka, nakolik se Babinský přičinil o svou popularitu sám a nakolik se „mu to stalo“? Byli přece jiní grázlové, ale o něm si dodnes pobrukujeme kramářskou písničku.

Byl vynalezen film, to už po Babinským, a hned jedním z prvních se stala Velká vlaková loupež a už režisér tohohle kraťasu (měřeno dnešním měřítkem) nepochyboval, že námět obecenstvo uhrane. Je to zločin. Na konci pak snažně poprosil jednoho z představitelů, aby kolt zamířil do kamery. Stalo se. Ó, to haló v kinosále. Lepší než Příjezd vlaku!

Film jako médium tedy uchopil násilí čile a pohotově, ale teprve hospodářská krize a prohibice ve Spojených státech dala vzniknout nezapomenutelným gangům a spektakulárním příběhům o Alu Caponovi, jakými jsou filmy Malý César a Zjizvená tvář. Producent je profese, u které musíte mít jemná čidla, i producenti Hollywoodu ucítili, že chce divák všelijakým Jánošíkům fandit. Bohužel. Nicméně to nebyl jejich nápad. Divák Dillingerovi fandil i mimo biograf a existuje X důkazů. Anebo nesmírně poutavá kniha historika (jinak veskrze vojenského) Tolanda, která poprvé vyšla počátkem šedesátých let a jmenuje se Dillingerovy dny. Minutu po minutě líčí Toland - na podkladě ověřené dokumentace - nejen kroky slavného bankovního lupiče, ale i cesty mnoha jeho méně slavných souputníků. Patřili mezi ně i Bonnie a Clyde. Bylo to zvláštních několik let, kdy zůstala veřejnost v ustrnutí a němé fascinaci. Divoký západ se jaksi vrátil, ale štěkaly teď automaty a jezdily fordky. Dillinger skutečně Fordovi napsal dopis, že mu jeho vůz vyhovuje! Ve finále byl (ubožátko) zastřelen zezadu, když vyšel z biografu, kde byl na filmu Manhattanské melodrama s Clarkem Gablem. Stalo se to zhruba před devadesáti lety, 22. 7. 1934. Bylo mu jedenatřicet.

Pošel jako pes, ale do té chvíle jej provázelo štěstí jako od Boha. Také - zcela naivní - láska některých obyčejných Američanů. Stal se na pár měsíců americkým Robinem Hoodem. Fordovi skutečně poděkoval, že díky jeho autu vždycky pláchne polišům, a měl vedle smyslu pro humor i optimismus. To, jak oddaně se v brlohu staral o svého postřeleného přítele Jacka Hamiltona, je ovšem pouze fikce, jak ji zachytil Stephem King v povídce Smrt Jacka Hamiltona. Možná to bylo s tou smrtí docela jinak! Ale King doplnil právě těch pár dní historie, o kterých dějepisci včetně Tolanda nic nenašli.

Mimochodem, legenda, že byl před tím kinem sejmut jen Dillingerův dvojník, je samozřejmě nesmysl. Ale je pravda, že trefený bankovní lupič vypadal kapku jinak, když ho zvedli z dlažby. Čím to? King věc vysvětluje po svém, jak je právem beletristy. V povídce vysvětluje, proč hezoun přibral a kde přišel ke zranění na tváři, které „skutečný“ Dillinger neměl. Postřelil se sám a omylem, když chudáku Hamiltonovi předváděl chůzi po rukou. Bavit, ano, to bylo v Dillingerově stylu. A miloval svou publicitu!

Je ale otázka, co bychom dnes věděli o Dillingerovi, kdyby ve Státech panovala stalinská totalita a noviny musely psát, jak se shora pískalo… Ony tak ale psát nemusely a to je to! Nelze popřít, že dělaly z dotyčných zabijáků ikony. Jen pouhá šeptanda by podobně mocnou legendu sotva dokázala uvést do chodu a nemylme se, tisk obdobně fungoval už dřív, už za Jessie Jamese, co „chlapík byl, hodně lidí odpravil a vlaky přepadával rád,“ jak to nevyčítavě zrýmoval Honza Vyčítal.

Dlouho tohle všechno brzdil v kinosálech tzv. Haysův kodex (1934-1968). Cenzoři jeho prostřednictvím detailně vypisovali, co se smí ukazovat. Když padl (a padal už v průběhu šedesátých let), muselo se něco stát, nu, a to něco samozřejmě symbolizuje klasický Pennův film Bonnie a Clyde. Ten je dodnes kontroverzní a ano, titulní hrdinové jsou nakonec zlikvidováni jako ve skutečnosti (tak se to stalo), ale snímek je nepokrytě adoruje.

Ještě by se to sneslo, kdyby se jednalo „pouze“ o bankovní lupiče, nicméně tito „hrdinové“ vraždili. Asi nejlépe to ve filmu symbolizuje moment, kdy je zasažen nevinný úředník na stupátku jejich fordky, kde stál jako krytí… Film přitom pokrytecky (anebo kvůli Kodexu?) neukazuje, jak to „schytal“, ale vidíme to jenom skrze sklo auta, očima vrahů a rozmazaně.

Dílo vyvolalo vlnu napodobenin. Dokonce i Útěk Sama Peckinpaha mezi ně trochu patří. Má (mimochodem) románovou předlohu, kde je hrdina skutečně bezskrupulózní zabiják. To z filmu vypustili a skutečný krok do ještě většího pekla udělal až scenárista a režisér Milius a jeho film Dillinger ze začátku sedmdesátých let (1974). Kdo to viděl, dá mi samozřejmě za pravdu. Ano, film nic neglorifikuje, ale jako glorifikace stejně funguje. Milius byl velmi chytrý, když to psal, a já si osobně myslím, že i poněkud podlý. Dillingera obdivoval. Po závěru filmu je sice řečeno pár slov do tmy - o tom, že glorifikovat vylupovače bank je nefér, ale ta slova už nejsou součástí zážitku z uměleckého díla.

Také se říkává, že Dillinger „nikdy nikoho nezabil“. Ano, zabíjeli jeho kumpáni a pravda je taková, že on sám nebyl typický zločinec. Že měl i charisma a byl natolik chytrý, že se snažil skutečně nikoho nezabít a být za gentlemana. Tohle Toland dokládá, ale… Myslím, že pár lidí ten chasník na kontě měl. A to navzdory tomu, že říkával (citace): „Pán Bůh se už postará, aby nakonec vždycky všechno dobře dopadlo,“ Tak nebo onak pobaví moment, ve kterém mu Milius doslova vepsal do úst i tato slova: „Je to dobře, že Bonnie a Clyda zabili! Profík jsem já a všichni amatéři branži kazí.“

Takže situace, kdy se zabiják stával hrdinou, nějak gradovala. Nu, a nakonec přišel už jen výskok do nejděsnějšího pekla. Oliver Stone a Takoví normální zabijáci. Což je předělaný scénář Quentina Tarantina, kteroužto předělávku on dodnes neschvaluje. Ani se mu nedivím. Ten film příšerně a hyperbolicky ukazuje, co už jsme viděli v obou předchozích bijácích, ale tady je to opravdu notně přehnané. V podstatě jde o parodii, ale…

Umocnění je především v tom, že násilí je do vysoké míry samoúčelné a jaksi až zvířecké. Ale shodná s předchozím je obludná přítomnost médií. Ta se ženou za vrahy jako za hrdiny a ženou je fakticky k dalším výkonům. Za sledovanost vše! A to, co chápal už Dillinger, který najednou pochopil, že je víc než hollywoodská hvězda, je tu ukázáno extrémně přepáleně.

Symbolem novinářské hyeny je přitom chrabrý muž, jehož hraje (skvělý umělec) Robert Downey. Ve finále se dokonce stane součástí týmu alias druhem vraždícího páru a jest to zřetelná narážka na skutečný příběh Bonnie Parkerové a Clyda Barrowa, kteří většinou necestovali sami jako hrdličky, ale ještě s jistým třetím chlápkem. Anebo se vyfotografovali s policistou, kterého zajali, což je fotografie dnes už ikonická. Stone vlastně v základu vyšel z ní. A každý se může anebo musí srovnat s jeho výtvorem sám za sebe. Je to prostě provokace? Je to víc? Nevím, ale rozhodně myslím, že dál nelze u „zabiják hrdinou“ jít.

Jak by to bylo možné? I tenhle film je dnes už několik desetiletí starý, ale vymačkal téma definitivně. I kdybychom všechno, co ukazuje, poplivali, v jednom má pravdu. Tendence býti hyenou jest u novinářů mocná a zrovna tak je mocný zájem lidu sledovat osudy těch mimo zákon. A ne všichni, ale někteří se tím díváním tak odreagují, že je před nimi společnost uchráněna.

Dillinger Official Trailer #1 - Harry Dean Stanton Movie (1973) HD (youtube.com)