Jako mladý jsem měl přirozený odpor k autoritám. Ten byl podmiňován dvěma skutečnostmi. Zaprvé věkem, pohrdání bylo součástí mého dospívání. Jen náznak pochybnosti o tom, že ředitel gymnasia je nebetyčný vůl, by mě možná navždy vyloučil z kolektivu spolužáků. Zadruhé, a to bylo v mém odporu zásadnější, jsem vyrůstal za reálného socialismu. Zde by toto zdůvodnění mohlo končit, ale pro ty, kteří tu dobu nezažili, se pokusím upřesnit. Všechny „autority“, počínaje oním již zmiňovaným ředitelem přes různé úředníky, příslušníky Sboru národní bezpečnosti či zaměstnance vojenské správy, se kterými jsem za dob mladosti bohužel přicházel do styku, a konče vedoucím jednoho pražského podniku, byli vskutku nebetyční pitomci. A to použitím tohoto vcelku nezávadného slova pouze slabě vystihuji jejich osobnost. Napadá mě mnoho lepších pojmenování, ale slušnost mi brání. To byla ostatně vlastnost, která oněm pitomcům určitě chyběla. Za bolševika byla absence slušnosti nutnou podmínkou profesního růstu. Pro mnohé je dnes nepochopitelné, že třeba šéf chirurgické kliniky nebyl schopný, dokonce ani průměrný operatér, ale zato byl všeho schopný pitomec bez náznaku talentu pro vykonávané povolání. O to víc a lépe však uměl papouškovat názory tehdejšího establishmentu a lézt do …(to slovo mi opět slušnost zcenzurovala) svým nadřízeným. A protože o všech vedoucích pozicích rozhodovala rodná strana, byl na těchto místech přetlak takovýchto autorit. Potom se divte.

Po plyši se to začalo měnit. Ne že by se pitomec ve vedoucích pozicích dnes již nevyskytoval, ale návrat soukromé, tedy pitomci nekontrolovatelné sféry do veřejného života jejich počet výrazně omezil. Dokonce jsem již několikrát v životě narazil na slušného policajta nebo úředníka, vojenskou správu snad pro jistotu zrušili a ředitelka gymnasia, místa studia mých dvou synů, je příjemná paní, která své práci snad dokonce i rozumí a dělá ji dobře.

Bohužel mám pocit, že tento stav, který jsem považoval za stálý, se po komunálních volbách začal měnit. Snad by se to dalo nazvat návratem pitomců. Máme-li však pojmenovávat věci správnými jmény, musí slušnost stranou. Ostatně vzhledem k návratu zmrdů se dnes slušnost jeví jako nadbytečná vlastnost. Rozhodne-li dnes soud třikrát v jedné věci o jejím zákazu a „autorita“ mající tuto činnost na svědomí ji provozuje klidně dál a ještě se tím chlubí, mám pocit, že onen odpor k autoritám z dob mé mladosti nebylo něco až tak nesmyslného. Radost z toho ovšem nemám. Zdá se, že se opět vrací doba, kdy absence slušnosti bude výtahem ke korytu a nerespektování vlastních pravidel bude poukázkou pro vedoucí místo či nějakou pěknou funkci ve státním aparátu. Těchto pozic bude k mání poměrně dost, jen co se zatočí s kulaky, příživníky a spekulanty skrývajícími se pod rouškou podnikatelské činnosti v soukromé sféře a nerespektujícími blaho celé společnosti. Soukromý podnikatel si dnes dělá, co chce, ale progresivním zvýšením jeho daní a zavedením slev pro státní podniky bude rychle vrácen do latě a brzy i do náruče státu.

Tuto vizi budoucnosti ještě máme možnost změnit, neboť se zdá, že parlamentní volby se blíží. Ovšem vzhledem k míře výskytu zmrdů ve straně, která vede ve volebních průzkumech, se obávám, aby to nebylo naposledy. Abychom se při dalších volbách nedivili, že nalézáme na jednotné kandidátce sociálně národní fronty již jenom je, zatímco prostor s plentou, kde bychom je mohli škrtnout, již opět k nalezení není.