Až z Podkrkonoší psala sestra, aby mně vylíčila následující událost. Šla na obecní úřad podepsat novou nájemní smlouvu na hrob. To jí chválím. Zatím sice bydlí jinde, ale myslí i na zadní kolečka. Hroby se platí na několik roků dopředu, takže je dobré mít i pro budoucnost jasno a není to zas tak velká suma, aby si na to průměrně vydělávající člověk musel vzít hypotéku.

„Tak se na to podíváme...“ povídá úřednice a vytáhne hřbitovní knihu. „To máme číslo hrobu 637, ano, pohřbení Líkař František, Líkařová Anna, dále Procházková Marta...“

„Co prosím, jaká Procházková?“

„No Marta, Plzeň – Doubravka, Smržovka 4 ...“

„Počkejte, jestli tomu dobře rozumím, vy na mně chcete poplatky za náš hrob, a přitom tam máme squattera. Naši Líkaři tam jsou utiskováni nějakou paní Procházkovou, kterou nikdy asi ani neviděli a teď na ní musejí koukat pořád! Proboha, jak dlouho už tam ta mrtvola přežívá?“

„No, datum zápisu chybí, ale podle rukopisu to bude kolem roku 1965, a to není příbuzná?“

„Ne, není, to je nějaká úplně cizí osoba, která se trmácí až z Plzně, aby se pohřbila do cizího hrobu. No to teda...“

Takže z toho vyšlo, že máme na hřbitově bezhrobovce. I když to pojmenování podle vzoru bezdomovec trochu pokulhává, protože paní Marta hrob má, ale jinak jsem ji pojmenovat nedokázal.

Bohužel se zdá, že tyto typy nechtěných nájemníků přitahujeme. Pár dní nato jsem byl na úřadě u nás v Praze 6. Jednalo se o placení poplatku za popelnice, který se platí podle počtu osob obývajících objekt. Protože psi ani jiná domácí zvířata se do tohoto poplatku nezahrnují, přišlo mé paní divné, že náš poplatek je za 5 osob. Na tuto informaci jsem jí byl upozorněn a pověřen jejím vyřešením na příslušném úřadě.

„Tak se na to podíváme...“ povídá úřednice a nevytáhne žádnou chytrou knihu, ale myší rejdí po obrazovce.

„To máme číslo domu 554, ano, Novák Petr, manželka, první ratolest, druhá ratolest a Holečková Marta...“

„Co prosím, jaká zase Marta?“

„No Holečková, asi nájemník, vy ji neznáte?“

„Počkejte, jestli tomu dobře rozumím, u nás bydlí jakási paní nebo slečna, kterou jsem sice nikdy neviděl, ale už léta jí platím popelnici! Prosím vás a odkdy tam bydlí, jak je stará, no prostě povězte mi něco o ní.“

Dobrý Bože, třeba u nás bydlí nějaká modelka Martha a já to dodneška nevěděl! Třeba přímo u nás v ložnici, ale že by si toho nevšimla manželka?

„To vám nemohu sdělit, na to platí ochrana osobních údajů,“ odvětila úřednice.

Je to tak, je to modelka, mám ji regulérně doma, jenom nevím, kde. A tahle paní za okénkem mně to nechce prozradit!

„To přece není možné! Jsem majitel objektu, tudíž mám právo vědět, kdo se v něm nachází, zejména pak, kdo je v něm přihlášen k trvalému pobytu!“

Úřednice za okénkem překvapivě projevila porozumění pro moji logiku. Mírně se pousmála, že to chápe, že toho Němce taky nemusí, a pravila, že zákon jí sice zakazuje tyto údaje prozrazovat, ale nezakazuje jí takhle zavadit o monitor - čímž ho natočila ke mně - a hned poté si jít uvařit vodu na kafe. Neopomněla při tom podotknout, že voda se vaří asi tak tři minuty. Potom se vrátí a asi si i všimne, že je obrazovka ke mně otočená. Jal jsem se studovat nabízené.

Ukázalo se, že naše spolubydlící Marta, byla-li někdy nezletilou modelkou, v což jsem skrytě doufal a zároveň se toho i obával, tak tomu bylo už skoro před sto lety. Narodila se totiž v posledním roce předminulého století. Mírně zklamán, ale více uklidněn jsem čekal na návrat té dobré ženy s pocitem, že vystrnadění té stařešiny z naší společné domácnosti bude brnkačka. Jak jsem se však mýlil. Po návratu si paní za okénkem všimla, že je monitor nějak špatně a otočila ho k sobě. Potom se podívala na mě, zatvářila se udiveně a optala se mě, jestli ještě něco potřebuji. I já jsem se zatvářil udiveně a pravil, že jistě ano. Ubezpečil jsem úřednici, že nemám nic proti starším osobám, ale že zrovna tuto paní bych rád nechal vyškrtnout ze seznamu bydlících, najmě pak proto, abych už za ni nemusel platit popelnici. Ukázalo se, že tento prostý akt bude brnkačka, ale na moje nervy. Majitelství pozemku, domu i bytu v něm mě totiž neopravňuje k vyškrtnutí kohokoliv, kdo je v místě přihlášen, citovala osoba za sklem zákon. To musí onen kdokoliv sám. Tak jinak. Rozhodl jsem se, že změním strategii. Ano, ta paní je pravděpodobně původní majitelka objektu, která ovšem již dávno dům prodala, opustila a odstěhovala se do Kanady. Zapomněla se při tom odhlásit, tudíž prosím o její vyškrtnutí. Ani to neprošlo, opět s konstatováním, že to musí osoba sama. Přidal jsem na logice. Vzhledem k datu narození (slovy osmnáct set devadesát devět), to však už bude spíše nemožné, že? Svoji argumentaci jsem pak podpořil citací článku z denního tisku, který již před dvěma lety konstatoval, že v České republice se nevyskytuje nikdo s datem narození v předminulém století. Paní úřednice mě ubezpečila, že mě plně chápe a že si myslí totéž. Oba sice víme svoje, ale zákon je zákon.

Na úřadě se rozhostilo delší mlčení. Nevzdal jsem však svoji snahu neplatit v dvacátém prvním století popelnici za někoho ze století devatenáctého a optal se podlézavě, jestli by to přece nějak nešlo? „Musela bych vidět její úmrtní list,“ konstatovala po chvilce přemýšlení úřednice. Bylo jasné, že tudy cesta nevede. Najmutí soukromého detektiva kdesi za oceánem za účelem vypátrání a opatření požadované listiny by bylo jistě dražší než placení poplatku celé další tisíciletí. Nicméně představa, že bych někdy zbohatl a koupil si třeba letohrádek Hvězda i s dosud přihlášeným původním majitelem, mne vedla k sarkastické otázce, jakého že máme u nás na Praze 6 nejstaršího plátce popelnice? Chvíli to vypadalo, že konec diskuse je tu, avšak podcenil jsem snahu úřednice mi pomoci. Mlčela, protože přemýšlela.

„No, možná by to šlo tak, že by všichni obyvatelé místopřísežně prohlásili, že paní Holečková s vámi ve společné domácnosti nikdy nebydlela, nebydlí a ani bydlet nehodlá. Na základě toho prohlášení byste pak požádali o vyškrtnutí, já bych to dala na úřední desku ... no a když by do zákonem stanovené lhůty nikdo neprotestoval, tak ..., to by asi šlo, ne?“

Zatímco sestra se své nájemkyně jen tak nezbaví, my jsme pro tuto chvíli v naději. Pravda ovšem je, že hrob se na rozdíl od popelnic platí paušálem a nikoliv za počet účastníků jej využívajících.

P.S. Kdybyste viděli nějakou starší osobu ptát se kanadsky na úřední desku, dělejte, prosím, že ji nerozumíte. Za celou rodinu děkuji.