Paralelní svět… Pracují za dvanáct čistého, mají děti, pijou, kouří, a každý týden ještě vsadí několik svých stokorun do Sportky. Já mám rozpočet násobně větší, nepiju, nekouřím, děti nemám, a přesto v rozpočtu peníze na sázení nenajdu!

Je pravda, že nikdy nevyhraju.

Ale je taky pravda, že ani oni nikdy nevyhrajou.

Ano, furt někdo vyhrává milionové výhry… ale pravděpodobnost, že se to stane zrovna jim, je mnohem (a když říkám mnohem, tak myslím MNOHEM) menší, než pravděpodobnost, že je to nikdy nepotká a za celý život prohází desítky tisíc oknem.

Smutný fakt je, že i když tihle z paralelního světa vyhrajou milion, tak se nikam neposunou, nezlepší svoje postavení, nenajdou lepší práci… Peníze jim nic nepřinesou, protože je probendí. Doslova vyhodí oknem! Koupí za ně okamžité požitky, auto, chatu, vyrazí na dovolenou, a napřesrok jsou zase stejná sociální kategorie. A víte proč?

Chudoba není věc intelektu ani sociální predestinace, ale záležitost osobnostní. Někdo je nastaven tak, že prostě bude chudý a bude žít z ruky do huby. Nečekaný příjem prošustruje a z vlastního příjmu nic neušetří, protože utrácí za zbytečnosti. Třeba za tu Sportku. Ale nikdy si nespočítá “dal jsem – dostal jsem”, protože to celé vidí hlavně emocí: Dát sto korun každý týden, to je jen stovka… ale vyhrát pět tisíc každý rok, to je pět tisíc, rozumíš, PĚT TISÍC! S nima můžeš dělat spoustu věcí…

Chudoba je nemoc, a jejím příznakem je neschopnost pochopit, že dvacet pětikorun udělá stokorunu a stokoruna týdně je pět tisíc ročně.

Když jsem pracoval ve Forbesu, tak jsem se pídil po tom, kdo z bohatých lidí získal základní kapitál tím, že pravidelně sázel a jednou vyhrál v loterii… Co byste řekli?

Znám tu teorii o tom, že si za svoje peníze nekupují tiket, ale hlavně naději a svůj kousek snu o tom, že budou mít hodně peněz. A ačkoli budu znít jak motivační příručka, tak připomenu, že ten, kdo jde po malých krůčcích dopředu, dojde mnohem dál, než ten, kdo jen sedí a doufá, že jednoho dne vzlétne a doplachtí až za obzor.