Úvod: Před pár dny jsem úplně automaticky při ranní kávě zapnul rozhlas a než jsem stačil pochopit, kdo a proč tam mluví, musel jsem vyslechnout následující sdělení: „Cestu sem, do rozhlasu…..“ Poznal jsem hlas paní Táni, ale na vzdálenost pěti metrů se mi bačkorou nepodařilo přístroj vypnout ani srazit z poličky. Zato jsem rozbil vázu s květinou, a proto paní Fischerová mohla pokračovat: „….jsem absolvovala po převážně zasněžených chodnících. Myslím, že pan senátor Kubera, který prosadil zákon o úklidu chodníků, by měl každému, kdo se na neuklizeném chodníku zraní, zaplatit výdaje spojené s léčením a bolestné.“ Vymrštil jsem se ze židle, ale obsah sdělení jsem bohužel ještě stačil pochopit, takže jsem vyprskl a znečistil si kávou novou košili. Teprve potom se mi, již v pádu, podařilo dosáhnout na šňůru a vyrvat ji ze zásuvky. Rádio zmlklo. Ležel jsem na kuchyňské podlaze zaneřáděný od kávy, z poličky na mne kapala rozlitá voda z vázy a v ruce jsem držel torzo housky s máslem. Ohmatal jsem si většinu končetin, na které jsem si dosáhl, a s úlevou konstatoval, že dnešním náporem mravního kreditu jsem prošel bez hmatatelné fyzické úhony. Horší už to ovšem bylo s mojí nervovou soustavou. Obsah onoho sdělení mne rozklepal jako ratlíka a asi dvě minuty jsem musel ležet na studené podlaze, než se mi podařilo dát se natolik dohromady, že jsem mohl vstát. Tady jde opravdu o život, uvědomil jsem si, nějakou další moudrost této pani bych už taky nemusel přežít. A kdo mi zaplatí zničenou košili, rozbitou vázu, zánik několika milionů mozkových buněk a bolestné?

Stať: V dějepise, jsme se učili, že robota byla u nás zrušena v roce 1848. Tento akt byl hodnocen kladně, protože následně umožnil nejen rozvoj společnosti uvolněním pracovní síly, ale i fungování právního státu. Za časů Böhmen und Mähren nám byl kus té roboty vrácen a od té doby někteří z nás museli robotovat na majetku jiných. Místo orání na polích vrchnosti jsme cídili cizí chodníky. Po válce nejenže nebyl tento anachronismus odstraněn, ale vrchnost bolševická zavedla opět i obecního drába. Ten se vyskytoval, a to jistě nejen u nás na Mrázovce, v podobě „šedého moru“. Na rozdíl od svého předchůdce, který byl vyobrazován v ohrnovačkách a v paruce s copánkem, byli tito novodobí drábové navlečeni do uniformy barvy myší šedi. Neměli už sice lískovku, kterou by mne, nebohého, seřezali, když jsem neodklidil sníh z chodníku před domem, ale po udělení mastné pokuty vykonal tento akt na svém nezletilci mnohý z rodičů v mém nejbližším okolí. Odstranění této skutečnosti, která je v příkrém rozporu s Listinou základních lidských práv a svobod, tedy listiny, které se v jiných případech paní Fischerová vehementně dovolává, nás konečně vrátilo do civilizované Evropy. Aspoň si to myslím. Doufám, že v jiných státech EU už to mají s robotou taky vyřešené.

Závěr: Zpochybňuje-li dnes někdo něco nezpochybnitelného, například holocaust, je tato činnost ve veřejném prostoru kvalifikována jako trestný čin. Myslet si může každý, co chce, ale hlásat veřejně některé pitomosti může být v některých případech i trestáno. Vřele bych se přimlouval za doplnění nebo, chcete-li, i zpřísnění tohoto zákona. Například návrhy na potrestání předkladatele zákona pana senátora Kubery, tedy de facto nabádání k opětovnému zavedení roboty v českých luzích a hájích, bych určitě do zákona doplnil. Jako konečné řešení bych pak viděl, aby bylo trestné ve veřejnoprávních médiích říkat hovadiny. Ze začátku by stačila podmínka, ale recidivu bych už trestal natvrdo. Už takhle přeplněné věznice by sice asi praskaly ve švech, zato já bych se po ránu nemusel válet po zemi v kuchyni znečistěn na těle i na duchu. A hlavně by už nejen v rozhlase ubylo těch, kteří málokdy pronesou něco smysluplného. Myslím, že je nejvyšší čas.