23.9.2019 | Svátek má Berta


FEJETON: Píchačky

9.10.2015

Píchačky neboli píchací či dokonce hodiny docházkové, je strašný vynález zkázy. Nutí lid námezdně pracující k dochvilnosti, ale současně v nich potlačuje jejich přirozenou pracovitost. Funkce píchaček bazíruje v našeptávání: „Hlavně si odpíchni čas svého příchodu do práce a na všechno ostatní můžeš kašlat!“

Píchačky

To byl můj problém, když jsem v šedesátých letech pracoval v Tesle. Do 6:29 tiskly píchačky černě a od 6:30 červeně, takže můj šéf na první pohled viděl, kolikrát jsem v měsíci přišel pozdě. Při dvou červených příchodech jsem musel na kobereček k náměstkovi. Ten mě zpražil, že jsem lajdák a že mi zarazí prémie! Nedal jsem se: „Jezdím 30 až 45 minut po střechu nabitou tramvají z Podolí do Karlína, mám celkem nulu pozdních minut a naopak mám tři hodiny 15 minut neplacených přesčasů, tak za co jsem vlastně trestán pokutou cirka 400 Kčs? Za tu vteřinu mezi 6:29 a 6:30?

Náměstek začal něco hulákat o tom, že to je příkaz soudruha ředitele trestat opakované pozdní příchody a 6:30 je už taky pozdní příchod, protože než dojdu na své pracoviště, tak to určitě trvá nějakou minutu.

To mě zvedlo ze židle: „A když musím na záchod, tak to taky trvá nějakou minutu a když se musím vysmrkat, tak tím ztrácím aspoň deset vteřin! Ale když budu celý den za prknem chrápat a práci jen předstírat, tak to nikomu nevadí, hlavně, že nemám červený příchod!“ Že jsem si tímto způsobem opět zhoršil svůj již tak dost mizerný kádrový posudek, je nabíledni.

Teprve když jsem nastoupil do práce v Německu, jsem poznal, že to jde i jinak, a to neskonale lépe. Měli jsme tam sice také jakousi moderní elektronickou píchačku, ale nikomu tam nezáleželo na tom, v kolik hodin přijdu do práce, nýbrž zdali splním daný termín úkolu. Šéf našeho teamu nám pouze řekl, abychom kvůli telefonátům zákazníků byli vždycky k dosažení v kanceláři zhruba mezi desátou a třetí hodinou. Pouze v měsíčním výkazu musel mít každý na svém kontě celkový počet odpracovaných hodin v souladu s celkovým počtem pracovních hodin v tom kterém měsíci.

Takový způsob práce naopak podporuje pracovitost, protože každý ví, že čím dříve ten svůj úkol zvládne, tím na tom bude lépe a může si pak vybrat za eventuální přesčasy náhradní volno spojené třeba s víkendem nebo prostě tak, jak to potřebuje.

Pouze když bylo třeba nějaký veledůležitý úkol splnit v kratším čase, byl tento projekt označen kódem „placené přesčasy“ a pak samozřejmě se za přesčasy nebralo náhradní volno, ale peníze. Komplikace byla pouze v tom, že ze zákona se nesmělo pracovat déle než 10 hodin denně, a tudíž se pro delší pracovní dobu muselo žádat u odborů o výjimku, což obvykle skoro nikdy neprošlo. Rovněž pokud by si někdo přivydělával prací po večerech či nocích u jiné firmy, byl to důvod k okamžité výpovědi s odůvodněním, že nevyspalý a unavený pracovník nemůže podávat takový výkon jako řádně odpočatý.
V Německu se mi pracovalo velice dobře, byla tam úžasně dobrá kamarádská parta, což zřejmě pramenilo z toho, že lidé byli spokojeni se svým výdělkem, neměli důvod někomu cokoliv závidět a zároveň si vážili toho, že se dostali do takové exkluzivní firmy.

Užili jsme si tam družnou zábavu na pracovišti a když nám něco vadilo, jako třeba kouření, řešili jsme to příkladně tímto způsobem (viz můj plakát na dveřích naší kanceláře):

„VŠICHNI NÁS POTĚŠÍ – JEDNI TÍM, KDYŽ PŘICHÁZEJÍ – DRUZÍ TÍM, KDYŽ ODCHÁZEJÍ“

Těch sedmadvacet let, kdy jsem pracoval v Německu, mně hodně dalo a hodně mě to změnilo, takže jsem pochopitelně nemohl být spokojen s tím, s čím jsem byl konfrontován po svém návratu do staré vlasti. Když jsem však, kvůli své nemocné matce, chtěl zde žít, musel jsem hodně spolknout a nově si zvykat na české postkomunistické prostředí. Kdykoliv jsem ale něco zde kritizoval a vysvětloval, že to jde dělat lépe, byl jsem označován kdejakým Škrholou za zrádného emigranta, který kálí do vlastního hnízda. Lid český si prostě své špatné, komunisty zavedené návyky nechce nechat vzít a v nás, navrátilcích, nutně vidí samé nafoukance...

Převzato z Toms.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.