V Praze, 27. září 2021

Vévodo české země,

oroduj za nás. Nedej zahynouti nám ni budoucím. Leccos totiž nasvědčuje tomu, že Čechům může být brzy hůř. Stačí, aby se Slunce vydalo u jen desetkrát na svou pouť po obloze a bude jasno. Ale dnes ještě všechny chmury stranou. Zítra je přeci Tvůj svátek, celá země bude oslavovat. Všude samý hodokvas. Tak bych si dovolil Tě mezi nás pozvat na takovou malou Zahradní slavnost, jak říkáš. No, vím to. Jen nedělej, je zbytečné se dál ukrývat. Už jsme se viděli. Dobře si pamatuji každý detail. Včetně toho, že ráčkuješ.

Poprvé jsem Tě poznal hned po narození, na svět jsem se dostal v ulici, která Ti byla zaslíbená. Pak jsme se setkali až v divadle, i když jen nepřímo. Šel jsem tehdy na ten kus Žebrácká opera, kvůli německému originálu z pera jejich jednoho světoznámého dramatika. Svého času mě totiž zaujalo jeho Řešení, které navrhnul představitelům NDR, když si stěžovali, že nejtěžší zápas musí vést s lidem své vlastní země, protože ten nedokáže porozumět stranou vytýčeným úkolům. Tehdy reagoval ve své sbírce Elegií veršovaným sarkasmem, že nejlepší by bylo lid rozpustit a zvolit jiný...

Proto mě tak zajímalo, jak se tím jeho kusem mohl inspirovat náš domácí autor, který celý děj prostě jen zasadil do zdejších podmínek. Aby původní satira ještě více vynikla, resp. aby místní co nejvíc porozuměli. V mých očích se Ti to podařilo geniálně.

Po čase jsme se setkali do třetice. To už jsem nebyl jen divák, ale přímý svědek událostí v dramatu, které dokázalo předběhnout jakoukoliv fikci. Tenkrát si historie nasadila Tvoji tvář a přes noc si ze zdejší metropole udělala světovou scénu. Postavil jsi se tehdy do čela všech šiků a v historických kulisách Prahy si stateční Čechové vybojovali zcela nemyslitelnou změnu. Všechny sarkasmy najednou ztratily smysl, včetně toho z Brechtových Elegií. Místo lidu jsi dokázal změnit vládu i nadvládu. A to nejen v naší zemi, ta jediná logická změna začala platit pro celý kus světa. Bez jediného výstřelu, Tvým mečem i štítem bylo pouze slovo. Ale ukázalo se, že patří do arzenálu zbraní hromadného ničení, protože dokáže dát moc bezmocným, jak jsi říkal.

Zdálo se to být naprosto nemožné, zcela neuvěřitelné. A přeci ty události probíhaly od prvního dne s takovou samozřejmostí, až to všichni vnímali maximálně jako neuvěřitelně snadné. Prostě jazykem básníků: krásné sny se zabíjejí tím, že se uskuteční. Během každého z těch sametových dnů jsem cítil s takovou palčivostí nesnesitelnou lehkost bytí, že jsem začal poprvé od tanečních nosit na veřejnosti motýlka. Nevyzrazuji žádné tajemství. Jsem moc rád, že mi dali možnost Ti tohle všechno říct osobně dříve, než jsi odešel. Ostatně svět si tu zlatou éru stále připomíná. Naposledy v Bruselu, a to s noblesou, která nezapřela, že si aspoň tam pořád ještě potrpí na ušlechtilé hodnoty. Ocenili Tě jako zakladatele moderního českého státu, resp. demokracie u nás. Protože spolu s jejími základní kameny jsi tenkrát položil i ten pro právní stát.

Ještě ten samý týden byla následně Praha vyhlášená za nejkrásnější velkoměsto na světě. Měl bych se dmout pýchou, ale moc mi to nejde. Říkám si, to jste měli vidět Prahu tehdy. I domy se tu naučily tančit, s dneškem se to nedá srovnat. Navíc mám neodbytný pocit, že už zase patřím k lidem, které by to chtělo vyměnit. Opět se tohle řešení nabízí jako potenciálně nejvhodnější - pro současnou vládu...

Proto se dnes k Tobě obracím: Oroduj za nás!

S pokorou prosebníka