Bavil jsem se včera s jedním známým u kafe o současné politické situaci a o všem možném, při čemž se stočil náš hovor také na moji otázku, kterou si sám ani nedovedu plně zodpovědět, totiž proč jsem neustále tak sprostě napadán a to výhradně anonymními čtenáři, kteří nemluví o mém článku, ten je nezajímá, ale zato mne osobně napadají, že jsem to-a-to, a zde bych mohl vyjmenovat aspoň 30 nadávek nejhoršího kalibru. Přitom nejsem sám, je nás dejme tomu deset až dvacet a útočníků je sotva pět. Co je k tomu vede, proč to dělají, to je nám všem nepochopitelnou záhadou...

Můj známý mě překvapil svým vysvětlením, které mě dosud nikdy nenapadlo: „To jsou poslední zbytky po kádrování, které se za 40 let nepozorovaně vsáklo pod kůži vlastně už dvěma generacím občanů. Profesionální kádrováci za komančů sbírali jednotlivé, i zdánlivě bezvýznamné informace od lidí, mimo jiné systémem JPP (jedna paní povídala), a pak si už sami domýšleli zlé vlastnosti kádrovaného, aniž by tento byl o tom informován. Proto kádrový posudek musel být vždy tajný. A zde je i ta tajemnost dnešních odsudků a nelze se tomu divit, že dodnes si lidi málo věří, každý si drží pod pokličkou svá osobní tajemstvíčka a každý takový zakomplexovaný jedinec si každého, koho nezná, v duchu kádruje a apriorně podezírá, že by to asi mohl být nějaký zakuklený šmejd.“

„A když je někdo v očích těchto kádr-amatérů tak blbý jako já,“ navázal jsem, „že ochotně na sebe všechno vyžvaní, protože to nepovažuje za nic špatného, ihned kádrovákovi naskočí v jeho zakomplexované hlavě utajená podezíravost a on sám si už dofabuluje tu nejhorší alternativu mého charakteru. A když pak já blbec o sobě napíši třeba romantický příběh, tak jsem holkař, sukničkář, obšourník, cukrouš či starý kozel. Nebo když třeba napíši, že jsem byl v na služební cestě v Egyptě, tak jsem buďto notorický lhář, nebo agent StB, nebo prostě živel nežádoucí. Když však nenapíši nic, z čeho by se dalo vyčerpat nějaké zlo či zvrácenost, pak jsem aspoň neschopný pisálek, grafoman, nadutec, pokrytec a samozvaný etalon mravnosti.

„Jó, kamaráde,“ řekl mi známý, „ty’s tady byl ́jenom ́ 20 let, ale potom jsi 27 let žil ve svobodném světě, kde se ti vrátilo svobodné myšlení, ale 40 let totality v kuse, to je dávka takřka smrtelná...“

Myslím, že bychom se měli každý zamyslet sám nad sebou, jestli si opravdu přejeme mít tak rozhádanou republiku, jako ji máme dnes, anebo se snažit to utlumovat. Vím, že to je utopie, a proto se zamyslím aspoň já sám nad sebou. Ano, já jsem se sem vrátil s Kainovým znamením od kádr-profesionálů, že každý, kdo odešel za svobodou na Západ, je nejen zlým emigrantem, ale navíc zrádným. Ale ani toto hanlivé označení nestačilo k utišení jejich vnitřních vášní, a tak si k tomu lidé, kteří sice o navrátilci nic nevěděli, pohotově přibájili třeba, jako v mém případě, že jsem tam na tom prohnilém Západě zřejmě zkrachoval, a proto jsem přijel domů za lepším(!). Je třeba jim to vysvětlit? Ne, to je nezajímá, protože každé slovo, které napíši, je přece lež! Jenže skutečnost je taková, že jsem ani zkrachovat nemohl, nepodnikal jsem, byl jsem námezdním pracovníkem, ale po dvaceti letech, když konečně rudí šli od válu, snad každý normální člověk, žijící léta v zahraničí, pocítil touhu po domově. Dalším mým důvodem byla moje ovdovělá a nemocná matka, která mě potřebovala. Třetím důvodem bylo to, že jsem byl už v důchodovém věku 60 let a i když jsem měl smlouvu s firmou do 65 let, mohl jsem odejít dříve a ještě dostat odstupné, dnes se tomu říká „zlatý padák“, jehož výši (teď už vím) nesmím kvůli závistivcům uvádět.

Takových příkladů bych mohl vyjmenovat stovky, ale to by bylo na román. Jenom ještě snad příklad, jeden za všechny, do očí bijícího lživého kádrování - a z čeho vznikne? V jednom článku jsem napsal, že jsem se pohádal s matkou kvůli tomu, že jsem večer přišel pozdě domů, a že tím, jak jsem rozsvítil v předsíni a šel na WC, ji to vzbudilo a potom už nemohla usnout. Všimněte si, co z této malé nicotnosti udělal zlomyslný kádrující komentátor, cituji: „Toms neemigroval z politických důvodů, ale kvůli své despotické matce!“ Prosím, posuďte sami.

Já opravdu nemám co tajit, nic nezákonného jsem v životě neuděl, pouze to, že jsem, dle kádrováků zrádně, emigroval a dostal za to v nepřítomnosti 18 měsíců basy na tvrdo, kterou mi ovšem o léta později „hodný“ Husák prominul. Navíc jsem se ze svých hříchů vyzpovídal v článku „Politicky zakrnělé embryo“, který jsem zveřejnil už před osmi lety, jak na tomto blogu, tak i na svém webu, kde si jej může každý dodnes přečíst. Nic nezastírám ani nezapírám, a přesto jsem se tady na blogu v Lidovkách dostal do mlátičky amatérských kádrováků. Na tento článek očekávám reakci: „Toms zase kecá!“

Je také ovšem pravdou, že jsem na druhou stranu zde získal daleko větší řadu přátel, jak skutečných, tak virtuálních a to je solí v očích závistivců, kterých je určitě mnohem méně a možná, že pod ochranou anonymity se skrývají jen dva až čtyři nešťastníci, kteří si takhle vybíjejí svůj vztek na celý svět a na své zpackané životy.

My však zůstáváme na slunné straně ulice...