aneb Nikdy jsem nebyl komunistou. Mohu také použít sprej?

V úvodníku Ondřeje Neffa ze dne 2. května 2019 se píše: Na komunistické demonstraci na Jiřího náměstí soudruzi zmasili jednoho chlapíka, postříkali ho pepřovým sprejem a musel být lékařsky ošetřen. Jestlipak z toho vypukne celonárodní vřava takového rozměru, jako byla nedávno kolem strkanice na moravském koštu vína?

„In vino veritas“ je latinské přísloví, které znamená „ve víně je pravda“. Před rokem na moravském koštu vína, když jsem sestoupil do vinného sklepa v Brumovicích na jižní Moravě a cosi tam řekl o svém sportovním výkonu v atletice, na mne jedna z popíjejících dam vykřikla, že mne udá. Neměl jsem vůbec nic proti tomu. Ta dáma se při svých výkřicích tvářila tak oduševněle... podobně jako když kdysi česká herečka Jiřina Švorcová recitovávala své pro-komunistické verše. Ty výkřiky o mém udání ve vinném sklepě v květnu 2018 ale zněly spíše antikomunisticky. V moravském vinném sklepě by člověk měl být tolerantní, zejména když neví, kolik toho chutného vína ostatní už požili. Nereagoval jsem proto. Žádná moravská strkanice z toho nebyla.

Pak mne mužové středního věku, kteří tu vykřikující dámu obklopovali, začali sarkasticky oslovovat jako Krpálek. Aha! Tím mi konečně vyvstala souvislost zvláštních životních událostí kolem mé osoby. Konečně mi někdo naznačil „vo co go“ (viz Lukáš Krpálek). Já jsem totiž ve svém mládí skutečně praktikoval judo. Byl jsem v tom sportu, tehdy ve váze do 78 kg, v brněnském prostředí docela dobrý, ale Krpálkových kvalit jsem samozřejmě nikdy nemohl dosáhnout. Začal jsem s džudem, po předchozí fyzické přípravě v jiném sportu, až během svého studia na vysoké škole. To bylo už pozdě. Nicméně například při zájezdu do Rakouska, v květnu 1968, jsem pro své družstvo Moravské Slávie vyhrál polovinu zápasů, dokonce se mi tam podařilo hezky vyhmátnout i nějaký dan (tj. černý pás), na nožní chvat kouči-gari, ale z důvodů mé malé závodnické zkušenosti jsem ten důležitý zápas nakonec prohrál na body.

Spekuluji, že pro mladé policisty mohly sporty jako džudo či karate být povinné, a proto jsem se s mnoha z nich nutně musel setkávat na džudistické žíněnce. Jeden z nich, Honza, to dotáhl až na majora StB, což jsem se o něm ale dozvěděl až po listopadu 1989. V květnu 1989 jsem se toho Honzy, při našem náhodném setkání na ulici v Brně, zeptal (tak jako u mnoha jiných známých, které jsem tehdy potkal na ulici), zda by mohl nějak pomoci v podpoře významného projektu české umělé inteligence doc. Václava Poláka z Brna, kterému se ten jeho vědecky originální projekt začal hroutit na Slovenské akademii věd v Bratislavě. Nejlepší by bylo přetáhnout doc. Poláka zpět do Brna, kde bydlel. Honza vágně přislíbil jakousi pomoc, střihněme to teď - a pak jsem se ním setkal při příležitosti mého soudu s institucí ÚSTR v roce 2009. Ten soud jsem vyhrál – přičemž se ten soud vlastně neměl vůbec konat. Před zahájením soudu totiž soudce přítomným účastníkům sdělil, že v mém případě, není co soudně řešit. To je zajímavý, ale současně velmi složitý případ (včetně popisu a analýzy dobového prostředí), aby se vešel do tohoto článku. Popsal jsem ho na své webové stránce na cca 200 stránkách textu a doložil dostupnými dobovými dokumenty. Navíc jsem si všiml, že zde někteří diskutující důchodci jsou stále silně alergičtí na (v poslední době enormně sílící) pojem umělé inteligence. Proč tedy důchodcům škodit na jejich zdraví v jejich zbytku života? Takže se ve svém výkladu raději vrátím do moravského vinného sklepa v Brumovicích v květnu 2018.

Pak jeden z mužů středního věku mi začal našeptávat do ucha, že jsem udavač u StB. Aha! Uznale jsem přikyvoval. Jenže ani po třech desetiletích mi ten šeptající muž nebyl schopen sdělit, koho jsem měl před těmi desetiletími udat, jaký byl předmět onoho udání a zda by kvůli tomu údajnému „udání“ snad neměl být někdo poprávu i potrestán. To například francouzský spisovatel Kundera (s jehož manželkou jsem po státní jazykové zkoušce v Brně začal v 70. letech docházet do následného tlumočnického kurzu angličtiny) je na tom dnes podstatně lépe, protože někdejší předmět svého udání z 50. let i jméno udávaného zná on i jeho kritici velmi přesně. Můj případ je ale z jiné doby a úplně jiný.

Dnes (při čtení Neffova úvodníku) mne napadlo, zda bych pomocí nějakého spreje, tj. nějakého modernějšího prostředku, nemohl povzbudit (nikoliv utlumit!) sklepní projevy účastníků, pokud by k nim opět došlo v brumovickém sklepě, kam letos určitě opět zavítám. Už by ten případ asi chtělo nějak dořešit. In vino veritas sice stále platí, ale k dostatečnému verbálnímu projevu účastníků u mého specifického případu tento prostředek evidentně nestačí. A džudo, které jsem dodnes nezapomněl, se jako povzbuzovací prostředek do moravského vinného sklepa už jaksi vůbec nehodí.

Autor je CSd (celkem spokojený důchodce)