Víno a lízátko

Odlet z pražského letiště se stal pro moji vnučku Franku úplným hororem, i mně se následně už otvírala kudla v kapse. Stalo se to před rokem v neděli 7.4. 2013. Moje čtrnáctiletá vnučka z Německa byla u nás na návštěvě letadlem, prvně sama bez mamky. Chtěla si dokázat, že je už natolik velká, že to zvládne i bez ní – a skutečně, její přílet proběhl zcela hladce.

Horší to však bylo s odletem zpět do Německa. Zaměstnanci pražského letiště, jejichž inteligence a znalost řečí byla opravdu politováníhodná, byli obzvlášť vysazeni na mladé pasažéry. Ti prý jsou nejhorší, ve smyslu pašování drog. Takže mladý cestující je apriorně podezřelý a jedná se s ním podle toho naprosto nevybíravě. Proč o tom píši až dnes? Protože dnes nastala právě obdobná situace, jen o rok později, kdy vnučce je patnáct let. Tentokrát jsme se pojistili proti tomu, co se stalo vloni. Byli jsme s ní na letišti nikoliv o hodinu, nýbrž o dvě hodiny dříve a řekli jsme jí, že počkáme v hale tak dlouho, dokud nám nepošle SMS, že je úspěšně odbavena. Loni se jí totiž stala následující hororová příhoda, kterou jsem nechtěl, aby se opakovala:

Kdo se umí vžít do dívky, která prvně v životě cestuje sama letadlem a najednou jí u pasové kontroly řeknou, že něco není v pořádku, ten pochopí, jak jí asi muselo být. Zadrželi si její cestovní doklady i kabelku a poslali ji dále, aby si svlékla bundu, šálu, opasek, hodinky, řetízek na krku a aby znovu prošla tím kontrolním rámem, který zapípal. Kontroloři na ni mluvili česky, čemuž nerozuměla, a když na ně mluvila německy, byli zase negramotní oni, tak zkusila angličtinu, ale ani s tou se nedomluvili. Museli zavolat paní, která lámala mizernou angličtinu, míchajíc v to slova československá, a začala ji proměřoval po těle ručním pípacím přístrojem.
Do toho se ozvalo hlášeni, aby se pasažéři do Düsseldorfu dostavili k bráně číslo 36 k letištnímu autobusu. Vnučka dostala strach, aby jí neuletělo letadlo, ale to tu kontrolorku ani zbla nezajímalo. Začala ji prohmatávat ručně, načež zrentgenovali její kabelku a zjistili, že se v ní nachází jakýsi neurčitý předmět, a ptali se jí, co to je. Ona podle tvaru poznala, že to je malá porcelánová vázička, kterou si koupila jako suvenýr v Jedličkově ústavu pro tělesně postižené, a dodala naštvaně, že to určitě není žádná atomová puma. Rozlítili se ještě víc, vysypali obsah její kabelky na stůl a rozbalovali jednotlivé drobnosti. Pak musela potřetí projít, patrně vadným, kontrolním rámem, který znovu zapípal. Do toho se ozvala opakovaná výzva pro cestující do Düsseldorfu. To už vnučka začala brečet, že musí jít k autobusu, jinak jí uletí letadlo. Na to jí ta dáma řekla, že to je její vina, měla zde být dříve, zvláště když má bůhví co nedovoleného někde u sebe! To, že ten rám pípá, je důkaz její viny!
A pak se ozvala poslední výzva speciálně pro ni: „Last call for Miss Franka Berger!“

Konečně ji milostivě propustili, ale musela to hnát se svými svršky v náručí a s padajícími kalhotami bez opasku k okénku, kde zůstaly její cestovní doklady. Když, tělesně i duševně vyčerpána k smrti, doběhla k autobusu, všichni ostatní cestující se na ni dívali skrze prsty, že kvůli ní museli čekat tak dlouho (!)
Myslel jsem si, že po takovém prožitku nebude chtít nás příště navštívit, ale omyl, Franka se oklepala a letos přijela znovu. Byl jsem připraven zasáhnout, kdyby se při jejím odbavování zase něco semlelo, ale tentokrát to proběhlo hladce a - kamna padněte - během pěti minut!

Náhoda? Nebo zlepšená úroveň personálu?