Ve čtvrtek jsem si udělal volno a kolem desáté dorazil na Malostranské náměstí. Trochu jsem se tam porozhlédl – probíhá tam jakási rekonstrukce, část náměstí je ohrazená, v další jsou krámky s různými drobnostmi - a pak jsem se vydal směrem ke stanici Malostranská. Vešel jsem do ulice Tomášská a u budovy Senátu mě napadlo, že když jsem viděl Senát, mohl bych se podívat taky na Poslaneckou sněmovnu. A protože ta je jen o ulici výš, zahnul jsem doleva; tam stál policista a nějaký člověk v civilu.

Když jsem došel k policistovi, zeptal se mě, co tam chci dělat. Řekl jsem mu, že tam chci projít. Muž v civilu neříkal nic, jenom tento náš velmi hodnotný rozhovor poslouchal. Policista se na něho podíval a pak řekl, že když chci projít, tak to by šlo. Měl jsem radost, jaké svobodě se těším, že mohu projít ulicí. Policista mi ji však následně trochu pokazil sdělením, že tam nesmím projevovat politické názory a nesmím se zdržovat u vchodu. S tím jsem souhlasil, neboť jsem nic takového neměl v úmyslu. Prošel jsem tedy liduprázdnou Sněmovní, vchodů tam bylo hned několik, já se ovšem nezdržel u žádného, neboť jsem nechtěl zklamat toho policistu.

Chápu, že on to taky nemá lehké, takhle tam stát, několik hodin, možná celou směnu. Taky by měli ty policisty častěji střídat, zvlášť když sluníčko začíná připalovat a oni pak říkají takové divné věci...

K mému překvapení stál na druhé straně Sněmovní ulice taky policista, ten mě ale pouze pozdravil a jinak neříkal nic. Sešel jsem kousek dolů a prošel Letenskou, kolem úřadu, ve kterém angličtinářka Schillerová moudře pečuje o naše peněženky, a došel až ke stanici Malostranská, tam jsem nasedl na dvaadvacítku a nechal se vyvézt až na Pohořelec, odkud jsem se pěšky vrátil zpátky na Malostranské náměstí.

Turistů tam bylo mnohem méně než policistů, užíval jsem tedy svobody pohybu i pocitu bezpečí. Malá Strana je velmi krásná část Prahy a každý, kdo se v Praze ocitne, by ji měl navštívit. Rovněž rodilí Pražané by ji měli hojně navštěvovat, aby se s ní dobře seznámili. Na Malostranském náměstí jsem nasedl na tramvaj, ve které jsem se posadil vedle jakési staré paní. Ta mi začala sdělovat, že lidé přebírají hotové názory z televize a vůbec nemyslí. Svůj projev zakončila slovy:“Kdyby lidé mysleli, všechno by bylo lepší.“ Na tom jsme se shodli.

Večer se opozici, která se mylně domnívá, že na protesty tu je Milion chvilek, takže ona se nemusí o nic starat, nepodařilo vyslovit nedůvěru vládě a čeští hokejisté prohráli s Finy. To mi ovšem nemohlo pokazit dobrou náladu, kterou jsem získal během své dopolední procházky po Malé Straně.