V poslední době se stále častěji slyšíme nebo vidíme ve sdělovacích prostředcích, že ten či onen se chová jako hotentot. Mluví sprostě i na veřejnosti a nestydí se za to, takže se ani neomluví. A kdyby to byl jenom ten či onen, ale oni jsou to i politici z vyšších pater. Na tohle?!

Asi budu jedním z mála, co výše uvedeným pohoršením, protentokrát ještě ve slušné verzi, nesouhlasí.

Přestože se mně daří poměrně dobře, nedostatek finančních prostředků mi vytýká pouze manželka a na finančním úřadě mně zatím vždy slušně odpoví na pozdrav, chodím do práce pěšky nebo, obzvláště teď v zimě, jezdím hromadnými prostředky. Za ta léta jsem už v nich viděl leccos. Mám však pocit, že situace se nadále zhoršuje. Ještě před pár lety, jsme třeba při jízdě metrem, nejedli, nepili, pouštěli starší sednout, nehulákali na sebe přes celý vagón, když jsme si chtěli číst Blesk, měli jsme ho schovaný ve včerejších Lidovkách a Haló noviny si většina neodvážila ani vytáhnout. To bylo tehdy. Dnes jak se zdá, je povoleno téměř vše. No posuďte sami.

Při dnešní jízdě metrem byla protější lavice obsazena šesti lidmi. Slečna zcela vlevo dokončovala svoji ranní hygienu. Zuby si zatím asi ještě čistila doma, ale v metru nejdřív dokončila účes, namalovala se a napudrovala (aspoň jsem to tak identifikoval – prostě si něco matlala po obličeji) a nakonec si začala lakovat nehty. Na Můstku pak vybíhala na nástupiště s jednou rukou červenou a druhou (asi ještě od včerejška) modrou.

Vedle sedící korpulentní madam zrovna snídala. Z papírového kelímku popíjela kávu a na zem při každém ukousnutí padaly drobky a kusy cukru z postupně pojídaných koblih. Když jsem na Náměstí Míru vystupoval, vytahovala z kouzelného bezedného pytlíku čtvrtou a pod ní byla nasypána už pěkná hromada.

Nic jí nevadilo, že pán vedle ní již od Malostranské upřeně zírá na obrovská prsa Dívky dne v těch novinách, kde hlavní roli hrají obrázky a obrovské titulky. Ten dnešní, hned pod těmi dvěma přírodními úkazy, zněl „RADOST AŽ DO RÁNA“. A byl tak červený, že prosvítal i přes inzerát na podpůrný prostředek pro erekci na straně směrem ke mně.

Vedle tohoto čtenáře se pravděpodobně už od Dejvické (nastoupil jsem na Hradčanské a prst už byl v dírce zabořen až po kloub) šťoural v nose člověk neidentifikovatelného věku. Prst občas z nosu vytáhl, prohlédl to, co zůstalo za nehtem, palcem oddrolil na podlahu a opět zanořil. Škoda, že se nepřehodil s tím vedle, mohli by tak se sousedkou drolit na jednu hromadu. Když jsem vystupoval, doloval stále v první dírce, měl tedy co dělat, neboť souprava jela jen do stanice Skalka.

Dále sedící mladík tuto těžební činnost nevnímal, spíš bych myslel, že nevnímal skoro nic. Jeho krvavé plavající oči svědčily o tom, že kdyby sousedovi vypadla z nosu hrouda zlata, bylo by mu to jedno. Zjevně si šlehnul hned po ránu společně s neidentifikovatelným zvířetem, které se válelo pod ním. Asi to byl původně pes s červeným šátkem kolem krku. Oči měl stejně krvavé a plavající jako jeho pán a jedno mu bylo taky vše. Tupě zíral před sebe a nehnul se, ani když mu přilétl na čenich uzený holub odvedle.

Šestici typických cestujících (oprávněných voličů naší mladé a dosud nevyvinuté demokracie, voličů představujících vůli všeho našeho lidu a zejména velký mandát historicky prvního jimi zvoleného prezidenta) doplňoval/a osoba též neidentifikovatelná, tentokrát pro změnu stran pohlaví. Nevím, co uvedl/a do kolonky pohlaví při sčítání lidu (možná ho ani nevyplnil/a, neboť se cítí neukotven/a i druhově), ale já bych tam asi napsal nechlapec. Nevím sice přesně, co to znamená, ale to jsem netušil ani o tom posledním z té šestice. Neustále sebou cukal/a, ve tváři byl/a střídavě temně rudý/á a hned zase bílý/a. Jakoby periodicky opakující se návaly barvy. Ale možná mu/jí křivdím. Třeba byl/a v přechodu. Konečně i muži mají své dny nebo, doufám, na tom nějaká komise EU aspoň pracuje.

Když jsem opustil vagón, vypadal jsem asi dost hrozně. Ani revizoři stojící pod jezdícími schody si mne nevšimli. Cestou ven na čerstvý vzduch (i ten smog na Míráku je procházka růžovým sadem proti vůni metra) jsem se dopustil, abych se vrátil na začátek a k jádru pudla, následující úvahy.

Nechápu, čemu se dnes kdekdo diví. Musím se nejen našeho prezidenta, ale i všech ostatních politiků rozhodně zastat. Občas sice mluví jako hotentoti, ale co na tom. Stále jsou, aspoň pro mne, více než důstojnou reprezentací našeho mladého státu. Mohu zodpovědně prohlásit, že v poslaneckých lavicích, na rozdíl od těch v metru, se nevyskytuje skoro žádný poslanec, kterého bych na té protější při dnešní jízdě do práce viděl radši než kohokoliv ze svých dnešních spolucestujících.

A zároveň, u vědomí toho, co se mnou dnes spolucestovalo do práce, musím konstatovat, že při současném volebním systému, založeném na vůli lidu, jsme mohli dopadnout daleko hůř.