Před časem navštívil redaktor renomovaného měsíčníku Cicero, který má podtitul magazin pro politickou kulturu - mimochodem ho vydává v Německu Michael Ringier, který u nás vlastní Blesk - asi dnes nejznámnějšího německého filozofa Petera Sloterdijka. Rozhovor, který spolu vedli, se týkal budoucnosti kapitalismu a vyvolal v Německu velmi živou debatu, na kterou Peter Sloterdijk odpověděl zase v posledním čísle časopisu Cicero tzv. Měšťanským manifestem.

Manifest se snaží pojmenovat hlavní důvody německé slabosti (a tím pádem ale i evropské). Autor tvrdí, když to hodně zjednoduším, že jsme paralyzovaní zbabělostí, že náš slovník prošel dezinfekční koupelí, a proto není schopen pojmenovat skutečnost. Říká, že jsme politiky drezúrovaní v deficitu citlivosti, že nás ovládla letargokracie a stojíme v reformní zácpě. Chováme se podle hesla: Buď hloupý a měj práci, to je tvoje štěstí! Mohou za to ale prý hlavně straničtí funkcionáři, kteří upřednostňují zájmy strany před zájmy státu. Touha po moci je zcela oslepila, což vede k zeslabení psychodynamiky společnosti, protože se politici soustřeďují jen na populistické přerozdělování peněz a zanedbávají výkonnost. Vzato čistě statisticky, říká Sloterdijk, čtyřicet procent daňových příjmů, z nichž stát žije, vytváří jen dvacetina obyvatel, která je na špici a horní pětina dokonce přináší státu v Německu sedmdesát procent veškerého příjmu. Rozumný hospodář se proto musí starat hlavně o tuto pětinu a teprve pak o přerozdělování.

Za současný neutěšený stav dává Sloterdijk největší vinu kancléři Kohlovi, který zmrazil psychodynamiku společnosti a už svou neforemnou fyziognomií ztělesňoval lásku k pouhému konzumu. A vzhledem k tomu, že byl kancléř Kohl u moci dlouhých šestnáct let, od roku 1982 do roku 1998, Německo to značně odneslo a doplácí na toto umrtvení dodnes. Podle autora i pozdější velká koalice byla ukuta z této letargie a společnost dál uspávala. Kohl ovládal umění ničeho si nevšímat na vysoké úrovni a kvůli tomu všichni zpohodlněli, celá společnost usnula.

Vítězství pravice v letošních zářijových volbách pak Sloterdijk vidí jako začátek nové éry, která ale venkoncem nemusí být nejšťastnější, protože nikdo neví, jak bude fungovat demokracie bez masových stran, sociální demokracie se v Německu podle něj skoro vytratila ze scény. Dříve se střídaly u moci de facto dvě velké strany, které představovaly dvě alternativy, ale po sedmi letech rudo-zelené koalice a čtyřech letech rudo-černé koalice se všechny barvy trochu umazaly a jsou spíše šedivé. Na této situaci zatím profitují malé strany, protože ještě reprezentují nějaký čistší profil a nahrávají starému stranickému libidu voličů. Jenže jde skutečně o strany, ptá se filozof? Nejde jen o platformy, které fungují na základě jednoho tématu? A připomíná, že jednostrannost v politice je vždy neodpovědná! Když se ale tyto malé strany dostanou do parlamentů, byť zatím jen zemských, zjistí, jak je politika komplikovaná, a budou se muset naučit i jiná témata, jen v tom je naděje.

Manifest končí slovy: Kdo má jen mínění, patří minulosti. Kdo cituje jen sám sebe, je zastaralý. Musíme otevřít okna, aby k nám mohl nový vzduch a budoucí muzika. A především musíme aktivně ortevřít hranice, aby každý cizinec u nás mohl být úspěšný... tento závěr je evidentně poučný pro celou Evropu. Pokud chceme přežít, budeme muset podporovat všemocně ty nejschopnější, protože jinak od nás odejdou. Z Německa už dnes elity odcházejí: ročně se jich vystěhuje 250 000.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel