Něco je špatně: Zákony, které tvoří národní parlamenty, jsou vesele ignorovány nadnárodními koncerny. Lid ve volbách už neurčuje, kam společnost půjde. Určují to internetové společnosti.

Říkají, co se smí, co nesmí, co je vhodné, správné a morální.

A svá pravidla efektivně vynucují.

Možná jste zaznamenali, že minulý týden vyšel v Blesku článek o tom, že na Slovensku se odehrálo něco neslýchaného. Odkaz na článek vám ovšem neuvedu z kuriózního důvodu, který vám vzápětí bude jasný: Tenhle text by pak také mohl jednoduše „zmizet“.

Ano, vím, co chcete namítnout: Blesk je bulvár. Ale zadržte. Pořád je to největší celostátní deník a dokonce i pan Google ho zařazuje do výběru nejdůležitějších zpráv. Takže ačkoliv jeho informační schopnost zdaleka není na rovni ČTK, pořád je na jiné příčce než JPDP (jedna paní domovnice postovala), tudíž když si někdo přečte Blesk, asi by se neměl cítit jako zločinec. A tak když na mého milého manžela vypadla kuriózní zpráva ve výběru hlavních zpráv Google, vzal ji a jako vánoční zajímavost poslal v odkaze svému kamarádovi skrze Messenger. (Pro nezasvěcené – aplikace Messenger je součástí Facebooku a slouží k chatování. Zjednodušeně se dá říci, že je to vlastně jeden z druhů elektronické pošty.)

Jenže věc měla háček. V nadpise článku bylo slovo „porno“. Celý článek byl totiž o tom, že někdo na Slovensku potají točil v kostele film pro dospělé, což pochopitelně vyvolalo mezi lidmi z dané obce pohoršení. Se skutečným pornem pochopitelně neměl článek Blesku nic společného. Pravda, byly přiloženy nějaké ilustrační fotky, ale všechny byly rozmazané a nic na nich nebylo vidět – prostě přeci jen celostátní nejčtenější deník. Pornografii článek připomínal, asi jako když je v zákoně uvedena věta, že „šíření dětské pornografie je trestné“ - taky kvůli danému slovu sbírku zákonů nespálíme. Nicméně Facebook byl jiného názoru.

Článek vyhodnotil jako „porušující pravidla komunity“ a manžela „za trest“ zablokoval. Což je ovšem celkem pozoruhodné hned z několika důvodů:

Zaprvé pokud jste si až dosud mysleli, že šířením článku největšího celostátního deníku se maximálně tak projevíte jako drbna hltající bulvár, ale nikoliv jako padouch, patrně jste se mýlili, neb Facebook takový článek evidentně považuje za morálně závadný. Pokud patříte mezi těch několik set tisíc lidí, kteří si denně koupí Blesk, jste asi podle této logiky závadní, zatímco pánové a dámy z Facebooku jsou morálně čistí a určují pravidla.

Zadruhé umělá inteligence, která kontroluje obsah Facebooku, je jasná umělá blbka. Neumí pochopit, že když použijete slovo porno, ještě to neznamená, že se jedná o porno.

A zatřetí – a to je nejdůležitější – tato umělá inteligence necenzuruje jen obsah takzvané „zdi“ Facebooku (tedy veřejné příspěvky), ale cenzuruje i soukromé zprávy, které si navzájem píše dvojice lidí. A tady stop, tohle je velmi podstatný bod.

Chápu, že když přijmete podmínky, že na stránkách soukromé aplikace Facebooku nebudete něco dělat, má tento soukromě vlastněný Facebook právo na dohodě s vámi trvat a svoje pravidla vynucovat. Potud vše v pořádku. Facebook ovšem nemá a nemůže mít právo vynucovat pravidla, která jsou v rozporu s národními zákony. Takzvaná veřejná „zeď“ Facebooku je věc jedna. Soukromé zprávy, do kterých patří například SMS, emaily, Skype, Messenger, Direct, Viber a další, však už mají charakter dopisu. Zcela jednoznačně se na ně vztahuje listovní tajemství. Listovní tajemství je přitom ústavním principem. A ústavní princip nemůžete zlomit jen tím, že se rozhodnete, že budete prudérní a nebude se vám líbit slovo „porno“.

Není pravda, že si Facebook může stanovit pravidla, jaká chce, protože je to soukromá aplikace a podepsala jsem s ní dobrovolně smlouvu. Pravidla soukromé aplikace totiž nemohou být v rozporu s právním systémem. Co kdybych s někým uzavřela dobrovolnou smlouvu, že ho zabiju? Byla by platná? Nebyla. Člověk s tím může z morálního pohledu nesouhlasit, ale tak je právní systém prostě nastavený. Kdyby to bylo tak snadné, nikdo by neřešil otázku eutanazie, protože by žádnou otázkou prostě nebyla – byla by vždy legální. S listovním tajemstvím je to stejné.

Tento ústavní princip je nadřazen jakékoliv soukromé aplikaci a jejím podmínkám používání. Messenger, Skype, Direct, email – to všechno je soukromá korespondence dvou soukromých lidí, na kterou se analogicky k papírovému dopisu a emailu poštovní tajemství vztahuje. Jde to dokonce tak daleko, že ani zaměstnavatel nesmí číst emaily svých zaměstnanců, a to ani v případě, že jde o pracovní korespondenci na zaměstnavatelem poskytnutém počítači, v kanceláři zaměstnavatele a v pracovní době. Nikdo nesmí strkat nos do mé pošty a nějakým souhlasem s podmínkami se z toho nevyváže.

Můžete namítnout, že když se mi to nelíbí, nemusím FB používat. Jenomže to znamená veřejně tolerovat protiprávní jednání, akceptovat, že někteří jsou si rovnější než jiní, a tvářit se, že sociální sítě jsou natolik velké a VIP společnosti, že jim to na rozdíl od jiných projde. A navrch k tomu stejně si moc nepomůžete. Messenger můžete nahradit třeba Viberem - jenomže všechny hlavní sociální sítě světa své uživatele sledují. Jen někde víc, někde míň. V Číně dokonce své uživatele už vyhodnocují a přiřazují jim „skóre slušného člověka“. Nesleduje se jen, co zveřejňujete, ale i to, co si píšete a s kým. A když se bavíte s někým, koho systém nepovažuje za dobrého člověka, odečte vám body. Šílené? Zvykejme si, v Evropě k tomu už máme nakročeno.

Už znovu vznikla zakázaná slova, zakázané názory, zakázané obrázky a novodobá inkvizice. Už znovu se udavačství adoruje – minimálně v některých zemích. Některé vlády dokonce přímo sociální sítě vyzývají, aby zakázané názory monitorovaly a mazaly je. V Německu mají nový zákon, podle kterého sociálním sítím hrozí pokuty za údajné „šíření nenávisti“. I některým německým poslancům Bundestagu už tyto sociální sítě mažou výroky ze sítí.

Není náhodou základem demokracie to, že lidem zvolení poslanci smí říkat nahlas své názory? Říkáme tomu poslanecká imunita a jejím smyslem je ochrana svobody slova poslance – poslance chrání před trestem v důsledku jeho proslovů a vyjádřených názorů. Jenomže najednou je tahle imunita pryč a správci sociálních sítí si přivlastnili pravomoc soudce. V analogovém světě by o zločinu a trestu rozhodoval soud; v dnešním digitálním světě rozhodnou samozvaní správci sítě bez jakékoliv možnosti odvolání.

Nemyslím, že by Česká republika měla mlčet nad tím, že na jejím území je porušován její zákon, uplatňuje se cenzura a inkvizice. To by byl naprostý konec svobody.

Převzato z Sichtarova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky

Autorka je ředitelka společnosti Next Finance s.r.o.