19.10.2020 | Svátek má Michaela


ESEJ: Opět se nikdo nevyhne volbě

18.7.2020

Když toto píšu, je to přesně na den, kdy se před šesti sty léty odehrála bitva na Vítkově a husitské hnutí se nepodařilo zardousit. Můžeme si myslet o husitství cokoli, můžeme být přesvědčeni, že bylo hvězdnou hodinou české historie, nebo naopak přineslo českému státu slabost, z níž už jsme nikdy nevybředli. Nicméně jedna skutečnost je nade vší pochybnost – bylo to poprvé v naší historii, kdy každý, od krále přes šlechtu a církevní hodnostáře až k poslednímu pacholkovi a husopasce, musel volit, musel se rozhodnout, na kterou stranu se přidá, protože ty, kteří chtěli zůstat stranou, hubily obě strany stejně.

Geopolitická situace českých zemí pak vedla k tomu, že podobné volby se v dalších stoletích odehrávaly zde častěji než v jiných koutech světa, Namátkou v roce 1526 volba Habsburka českým králem (pravda, jen šlechtou), stavovské povstání v roce 1620 znamenalo opět volbu i s otázkou, zda zůstat, nebo odejít do exilu, a po více než dvou stoletích zdánlivého oddechu (stále se muselo volit, jestli schovat Kralickou bibli pod podlahu nebo ji odevzdat) přišlo 19. století s ještě zásadnější volbou – vrátit se k českým kořenům a posílat děti do českých škol, nebo zůstat či se stát rakouským Němcem a těžit z privilegovaného postavení (připomíná to normalizaci po roce 1970, není-liž pravda?). Ať se tehdejší obyvatelé Čech, Moravy a Slezska rozhodli tak nebo tak, připravili svým potomkům stejná pekla. To ale byla jen rozcvička na 20. století, kde museli čeští vojáci za první světové války volit mezi věrností císaři pánu a masarykovskými legiemi a celý národ pak mezi setrváním ve svazku podunajské monarchie a samostatným státem. Tato poslední volba pak vedla k zatím nejdrastičtějším volbám v české historii – k volbě postoje napřed k nacismu a poté ke komunismu.

Volit proti nacistické totalitě bylo mnohem snazší než volit proti komunistické, neboť zatímco nacisté neměli ve svém Novém řádu pro český národ místo, komunisté „světlé zítřky“ slibovali alespoň českým proletářům, pokud se stanou proletáři internacionálními. Ve skutečnosti se obě totality nijak nelišily, obě usilovaly o zničení stávajícího světa, o nastolení nových pořádků, pro které počítaly s novým pojetím člověka. V tom, jak se nacisté vnímali jako „nadlidé“, a v tom, jak komunisté o sobě hovořili jako o „lidech zvláštního ražení“, nebyl žádný rozdíl.

Na to, abych se nějak vymezil vůči nacismu, jsem byl příliš malý, ale komunismus mě postavil před řadu voleb. Zpočátku za mě volili rodiče, to když podlehli argumentu svých přátel, že budu mít „snazší život“, a nechali mě vstoupit do Pionýra a pak do ČSM (tam jsem měl alespoň to potěšení tuto organizaci jako předseda ročníkového výboru na jaře 1968 rozpustit), ale v roce 1970 jsem před prověrkovou komisí pro všechny technicko-hospodářské pracovníky (nikoli jen pro komunisty, jak se dnes zhusta uvádí) volil už sám. Odmítl jsem vyslovit souhlas s husákovským vedením státu a věděl jsem, že mohu na jakoukoli profesní kariéru zapomenout a počítat s vyhazovem z práce. Nicméně v roce 1988, kdy měla vyjít moje první knížka, jsem zase stál před volbou – buď budu souhlasit s vypuštěním tří povídek a knížka vyjde, nebo nebudu souhlasit a knížka nevyjde. Souhlasil jsem, protože mi to připadlo jako menší zlo (častá omluva, když člověk ví, že dělá něco nemorálního).

Když jsem v listopadu 1989 zvonil klíči na náměstí Svobody v Brně za svobodné volby a za občanská práva, ano, za občanská a nikoli za ta rozplizle lidská, doufal jsem, že s volbami, jaké přede mě a vůbec před celý český národ stavěla komunistická totalita, bude konec.

Zpočátku se zdálo, že tomu tak bude. Jelcinovo Rusko uznalo porážku ve studené válce a jediným šerifem světa se staly Spojené státy. Již samostatná Česká republika vstoupila do NATO a do Evropské unie a svět se zdál zalit jasem. Signály, že něco není v pořádku, například balkánskou občanskou válku v polovině 90. let s oboustrannými zvěrstvy, horšími než jakých se dopouštěly jednotky SS, probíhající nejen za bezmocného přihlížení EU, ale s její podporou rozpadu Jugoslávie (přesto se v agendě EU neustále tvrdí, že jenom unie je zárukou míru v Evropě), a skrytý bojkot EU vůči NATO, jsme přehlíželi. 

Po 11. září 2001 si pozornost přitáhl islámský terorismus a zde člověk už zase musel volit – zda se stane „omlouvačem“ islámu, nebo mu přisoudí odpovědnost. Následně se stal prezidentem USA Obama, který se k roli šerifa postavil opravdu originálně – místo aby střežil globální pořádek, prohlásil islámský terorismus za výstřelek pár jedinců, který přece nemá nic společného s islámem jako takovým, za což se stal premiantem multikulturalismu a politické korektnosti. I Evropská unie se posunula – od Maastrichtské smlouvy v roce 1992, kde se poprvé formalizovala idea evropského superstátu, až k Lisabonské smlouvě z prosince 2009, v níž pod záminkou urychlení a zjednodušení rozhodovacích procesů byla drasticky okleštěna suverenita členských zemích (v prvé řadě těch malých a nových, protože ty velké z původního jádra je vždy přehlasují, když padl princip veta).

A teprve pak se počaly dít napříč celou západní civilizací podivné věci. Napřed v roce 2015 německá kancléřka Angela Merkelová, aniž by se napřed obrátila na Bundestag, natož aby konzultovala s partnery v EU, vpustila do Německa, a tudíž do schengenského prostoru EU téměř milion islámských uprchlíků, pro něž je však přesnější název Alláhovi průzkumníci. Lidé, kteří varovali před následky tohoto činu, byli ukřičení jako islamofobové a bezcitní sobci. Následně začaly jako houby po dešti vyskakovat různé iniciativy, nevládní organizace a hnutí s bizarními nároky pro bagatelní menšiny. Termíny jako politická korektnost a multikulturalismus se začaly používat jako kladivo proti politickým odpůrcům, objevil se extrémní feminismus, hnutí #metoo, agenda LGBT, hnutí ekologistů s uměle vyprodukovanou světicí Gretou Thunbergovou jako vnadidlem pro středoškolskou mládež, a v poslední době rasistické hnutí BLM, od něhož je ve Spojených státech k občanské válce tak blízko jako z hráze do rybníka.

Jedním z důsledků, de facto cílem těchto aktivit je, že napříč celým Západem se otřásá parlamentní demokracie v základech. Americká demokratická strana odmítla uznat Trumpovo vítězství ve svobodných a ústavně potvrzených volbách a úspěšně podrývá americký ústavní pořádek. Otevřela tím cestu k anarchismu, neboť je nabíledni, že jestli v příštích volbách zvítězí demokratický kandidát, neuznají ho republikáni a chaos se bude opakovat v obráceném gardu. Tento jev neminul ani Českou republiku. Mohu si o Babišovi myslet cokoli, že je to hulvát, bývalý agent StB, na bruselských dotacích závislý oligarcha a trestně stíhaná osoba, ale jestli jsem opravdu demokrat, nemohu zpochybňovat výsledek svobodných voleb, ve kterých získalo jeho hnutí většinu hlasů a v souladu s ústavním pořádkem byl jmenován premiérem. A přesto se v Česku v únoru 2018 ustavil spolek Milion chvilek pro demokracii, který tím, že si dal do programu svržení demokraticky zvoleného premiéra, je sám bytostně nedemokratický. Jeho organizátoři nejsou ničím jiným než zloději demokracie, kteří křičí „chyťte zloděje“, a je smutné, kolik lidí na jejich rétoriku naskakuje.

Všechna hnutí a různé činnosti aktivistů po celém západním světě jsou natolik různorodé a neuchopitelné, že se dokonce obtížně hledá i pojmenování pro lidi, kteří tyto tendence podporují. Mluví se o neomarxistech, v Česku o pravdoláskařích, dobroserech a eurohujerech, ale v poslední době, jak se obnažují kontury toho, o co tito lidé usilují, začíná převažovat název progresivisté.

Samy o sobě výše zmíněné iniciativy a hnutí progresivistů představují na první pohled jen matoucí tříšť aktivit, které nemají žádnou pevnou strukturu. Při bližším zkoumání se však ukazuje, že tak rozdílné věci, jako je Zelený úděl EU, americké hnutí BLM, český Milion chvilek pro demokracii, genderové studie, podpora nelegální migrace a třebas nejposlednější útoky na sochy historických osobností, pojí to zásadní – a to je diskontinuita – snaha o rozbití kontinuálně se vyvíjejícího světa a vytvoření světa diametrálně odlišného, samozřejmě s lidmi nového ražení, kteří si budou, kromě jiného, určovat i pohlaví sami.

Všechno to, co podnikají lidé označovaní jako progresivisté, má pouze jeden, byť často velmi dobře skrytý cíl – rozvrátit západní civilizaci, zlikvidovat národní státy, rodiny nahradit mnohopohlavními komunami (nebo naopak jednopohlavními páry), demontovat tradiční průmysl a zadupat do země ekonomickou strukturu, která se vyvíjela tisíc let a přinesla Evropě vedoucí postavení ve světě. Jestliže nacisté volali po Neue Ordnung, komunisté po „světlých zítřcích“, dnešní progresivisté se zaklínají „udržitelným rozvojem“, což všechno jsou jen modly z téhož chrámu totalitního myšlení, i když zatím rozdílné ničivé síly, neboť ve všech případech přinesly a přinášejí ostrý přeryv do kontinuálního vývoje lidstva. (O čisté ideologičnosti „udržitelného rozvoje“ svědčí i fanatická podpora elektromobility – je to totéž, jako kdyby císař František Josef I. zakázal koncem 19. století ve Vídni provoz kočárů, neboť koně močí na chodník a padají z nich bobky, a vytvořil fond „Za čisté vídeňské ulice“, z něhož by pak profitovali majitelé továrny na velocipédy Laurin a Klement z Mladé Boleslavi a výrobce kočárů Ignatz Schustala z Kopřivnice, kteří by přešli na produkci automobilů, poněvadž z nichž žádné bobky nepadají – a navíc by jim výrobu platil císař pán, tedy daňoví poplatníci.)

Patřím k téže generaci jako Václav Klaus a Miloš Zeman, současný prezident je asi o tři měsíce mladší a ten předchozí o dva roky starší. A jako celá naše generace jsme museli vynaložit nemálo energie, abychom si nenechali mozky vypláchnout komunistickou propagandou (kdybychom podlehli, bylo by dnes Česko komunistické, jako je Kuba nebo Čína, a ani deset Chart 77 by s tím nic nenadělalo). Zato máme jakýsi radar, který nás varuje před jakýmikoli totalitními cíli. A tento radar už několik let ukazuje tolik cílů, že se z nich dá složit výsledný obraz – obraz nové totality, která ale nyní pohlcuje nejen část, ale celou západní civilizaci.

Aston, se kterým se znám více než pětatřicet let, napsal letošního 23. června na NP, že se najednou objevila norma na to, co je správné si myslet a kdo se smí k věci vyjadřovat a kdo ne, vnímám tu deku, jak se na nás snáší... Pod tou pomyslnou dekou se za minulého režimu dýchat nedalo. Rovnítko se ovšem klást nedá. Dnes tu není žádná partaj, žádní vůdci, žádní Leninové a Gottwaldové...

Mám obavu, že se Aston hrubě mýlí, že se dnešní situace srovnávat dá, a to nejen s totalitou komunistickou, ale i nacistickou (jenom čekám, kdy budou muset běloši v USA povinně nosit bílou hvězdu). A nejen srovnávat, dnešní situace hrozí, že přijde ještě horší totalita než ty ve 20. století. Zatímco nacismu propadlo jen Německo s podporou fašistické Itálie a komunismu v jeho vrcholném období polovina Evropy (a s Čínou polovina světa), dnes hrozí, že ona pomyslná „deka“ spadne na celý západní svět, že nebude žádný ostrov, který by byl imunní a poskytl vakcínu nakaženému zbytku. A to právě proto, že progresivismus nemá žádnou viditelnou strukturu, že nemá žádné jmenovité vůdce, že vystupuje anonymně, používá zákulisní vlivové agentury a je uhnízděn všude, kam se člověk podívá, na vysokých školách jak v Evropě, tak v USA, v byrokratickém aparátu EU, v České televizi a v BBC, má obsazena i papírová média, ale hlavně operuje na sociálních sítích. To je ta skutečná operační základna nově se rodící totality. A právě v anonymitě a zdánlivé roztříštěnosti bez řídícího centra v podobě politické organizace s vůdcem je nikoli slabost, ale sílá nové totality.

Aby mi bylo dobře rozuměno – toto není žádná teorie spiknutí. Bylo by omylem se domnívat, že progresivismus má centrálu, kde se peče nějaké spiknutí. Ne, a to je právě to nové, poučení z osudu předchozích totalit, že je třeba pouze volně aktivizovat určitý typ lidí (hlavně z menšin) a spojovat je do „akčních agregátů“ případ od případu, přičemž ti řadoví účastníci ani nevědí, čemu vlastně slouží. Stačí, aby se na sociálních sítích rozmístil poměrně malý počet organizátorů, kteří ani nemusejí být pevně spojeni, jen se řídí společným zájmem, a svolávají přívržence.

Vždycky jsme s Astonem sci-fi literaturu spíše považovali za zábavu než za předpověď budoucnosti. Za sebe musím přiznat, že jsem se mýlil, neboť jsem si nedokázal představit, když jsem v roce 1960 četl Planetu Eden Stanisława Lema, že se dožiji doby, kdy někdo opravdu začne uskutečňovat vizi anonymního diktátora z tohoto románu. Jestliže neznáte na koho útočit, nemůžete na něho útočit. Jestliže nevíte, kdo stojí za progresivisty, nemůžete ho odhalit. Jestliže BLM a Antifa mají amorfní plošnou strukturu, nemůžete se proti nim bránit, natož je postihnout. Jestliže vás nějaký server, placený anonymní vlivovou agenturou, napadne a prohlásí za rasistu nebo za prznitele dětí, jste vyřízen, i když ani jedno není pravda.

Toto konání se pak přenáší jako kruhy na vodě do dalších pater internetu, do sociálních sítí, které fungují jako obdoba metody opět popsané v Planetě Eden. Zdejší anonymně totalitní společnost má totiž celý vědní obor, který cíleně staví různé skupiny obyvatelstva proti sobě a používá k tomu hněvist, což je novotvar vytvořený palubním kalkulátorem, který spojuje hněv a nenávist do nového pocitu. A stačí jen zabrousit do diskusí na internetu, aby si člověk uvědomil, jak skvěle na sociálních sítích hněvist funguje. Je tedy onen hluboký příkop, který dnes napříč Atlantikem rozděluje západní civilizaci a hraje do noty „budovatelům nových zítřků“, jen dílem náhody nebo výsledkem práce najatých PR odborníků a public-makerů s dokonalými znalostmi lidské psychologie a podprahového působení? (A samozřejmě se hněvist projeví i v komentářích pod tímto článkem místo věcné argumentace jednotlivých komentátorů.)

Celý Západ tedy stojí před volbou, kterou nikdo nečekal. Každý se bude, pokud se už nerozhodl, muset přidat na jednu ze dvou stran, protož neutrály budou hlavně progresivisté hubit, jak to vždy revolucionáři v dějinách dělali. Připomeňme si současné heslo BLM – kdo mlčí, schvaluje rasismus, které není ničím jiným než obdobou komunistického kdo není s námi, je proti nám.

Já už jsem zvolil. Na základě zdravého rozumu a zkušeností z více než čtyřiceti let života v komunistické totalitě jsem se rozhodl znovu vstoupit do téže řeky a po 15 letech opět publikovat na Neviditelném psu a připojit svůj hlas k těm, kteří se rodící nové totalitě staví na odpor. Odmítám, aby znovu někdo rozhodoval o tom, co si mám myslet, co mám psát. Jednou za život stačilo.

Lidi, kteří si po převratu v únoru 1948 uchovali zdravý rozum, nepřestali věřit v právo na majetek, v osobní zodpovědnost, ve vlastenectví, na tradiční vztahy v rodině a ve společnosti, nazývali komunisté reakcionáři. V tomto smyslu jsem též reakcionář a mé další články na NP budou též reakcionářské. A jestli mi to nějaká udavačská hlídka pseudodemokratů, dobroserů, eurohujerů a ekologistů zarazí, pořád budu moci psát jinotajné sci-fi povídky, čemuž jsem se za bolševika naučil.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.