Holokaust bývá úváděn jako projev druhé tváře moderní doby. Nabízí se proto úvaha, zda se jedná o uzavřenou kapitolu dějin, či zda procesy, které podnítily holokaust, jsou ve společnosti stále přítomny. Pokud ano, mohly by ohrozit zase ty, jež jsou mnohými chápány jako ohrožení zdravé a prosperující společnosti – seniory.

Vzpomínka na holokaust je stále vyvolávána. Zmiňuje se jako varování v souvislosti s přistěhovalci, rasismem a segregací menšin. Při perzekuci totiž nejde pouze o Židy (homosexuály, Romy, postižené...), nýbrž o všechny. Dobře to vystihují známá slova Martina Niemöllera – pokud budeme mlčet, když si budou přicházet pro ostatní, nezbyde nikdo, kdo se ozve, až přijdou pro nás. Nezapomínání nám může poskytnout naději, že jsme se poučili a nedovolíme opakování hrůz minulosti. V souvislosti s problematikou péče o staré a nemocné je ale možné nalézt varovné asociace s počátky nacistického průmyslového vraždění.

Zygmunt Bauman ve svém díle Modernita a holokaust tvrdí, že modernita má dvě tváře. Jedna je přívětivá a prospěšná. Umožnila vědecký pokrok a jeho aplikaci v nejrůznějších odvětvích lidské činnosti, a je proto hodnocena kladně. Díky tomu se ovšem často zapomíná na druhou, temnou tvář, která je ovšem v obličeji modernity stejně přítomna jako ta přívětivá. Tato tvář je děsivá a zahrnuje v sobě nebezpečí, které modernita přináší, a jež se cyklicky vynořují. Podobně jako ve Wellsově Stroji času naruší radostný denní svět eloiů v noci vynořující se zrůdy z podzemí v podobě morloků. Bauman svoji tezi ilustruje na příkladu analýzy únosů, již provedl francouzský novinář listu Le monde. Toho zaujal vysoký výskyt rozvodů u párů, které byly společně uneseny a čas v zajetí trávily spolu. Na otázku novináře, proč se po únosu rozvedli, mu oběti únosu odpověděli, že teprve díky otřesnému zážitku se jim otevřely oči a oni poznali, jaký je jejich partner ve skutečnosti. Bauman popisuje, jak tak vyšlo najevo: ,,že normální dobří manželé jsou sobečtí tvorové starající se pouze o svůj žaludek; energičtí podnikatelé projevili nechutnou zbabělost; duchapřítomní světaznalí muži se sesypali a nebyli schopni ničeho jiného než naříkat nad hrozící záhubou.” Podobná zjištění šokují – nikdo dopředu neví, kdo uteče od manželky a dětí, když se na ně řítí lavina (jak se tomu věnuje filmové drama Vyšší moc). Novinář, který s obětmi únosů dělal rozhovory, se pak snažil zodpovědět otázku, jaká ze dvou tváří je ta pravdivá a která je pouze maskou. Došel však k závěru, že otázka je špatně položena – pravdivé jsou obě. Záleží jen na podmínkách, za kterých se první projeví a druhá skryje. Stevensonova čtenáře napadá, že jsou to tytéž podmínky, za nichž dochází lektvar, mizí úctyhodný Dr. Jekyll a objevuje se hrůzný pan Hyde.

Bauman následně dokazuje, že holokaust není selháním ani vyústěním modernity, ale její součástí, odvrácenou a temnou tváří. Holokaust tak nebyl logickým důsledkem modernity, ale pouze možností, jež modernita nabízela a která se uplatnila. Jeho průběh byl umožněn díky tehdejšímu stavu vědeckého poznání a technologickým pokrokům (v chemii, inženýrství, strojírenství), propracovanému byrokratickému systému (evidence obyvatel, logistiky, důmyslného systému kontroly) a dovednostem, jež byly vyžadovány napříč průmyslovými odvětvími (poslušnost, kázeň, přesnost). Bauman dochází k závěru, že morální zábrany vůči nehumánním činům, které se zdají být normálně zvrácené, padají, pokud jsou splněny tři základní podmínky. Proces musí být legalizován a legitimizován (tedy schválený autoritou jak státní, tak odbornou), nehumánní činy jsou rutinizovány (nabízí se metafora běžícího pásu) a oběti dehumanizovány (např. tak, že osoby a jména nahradí čísla). Jeho teorie je, přes dílčí kritiku, široce příjímaná jako významný příspěvek k bádání o holokaustu, modernitě a moderní společnosti. Je možné říci, že hlavním přínosem Baumanovy práce je jeho chápání holokaustu jako konceptuálního rámce, který není uzavřen v (ne)dávné minulosti, ale je přítomný i v naší realitě, dřímá a může se kdykoli probudit. Nejúděsnější zprávou, kterou nám holokaust přinesl, tak podle něj není pravděpodobnost, že jsme se mohli stát jeho obětmi, nýbrž představa, že jsme mohli být jeho viníky.

Nabízí se proto myšlenka, zda se můžeme stát viníky holokaustu dalšího – stejného představení, pouze hraného ve změněných kulisách a s jinými herci. V dnešní době se to zdá nereálné – o to je však třeba být pozornější. Paralely se totiž nabízí v podobě řešení seniorské otázky. Prvním předpokladem holokaustu byla specifikace obětí. Židé se dali jasně určit jak podle vnějších znaků, v případě nejasností či pochyb podle údajů v matrikách. Stejně tak senioři jsou identifikovatelní jak podle vzhledu, tak podle data narození. Obě skupiny jsou také vnímány jako problémové. Židé byli označováni za škůdce národů, kteří se obohacují na úkor poctivě pracujících árijců. Dnešní senioři jsou mnohými chápáni jako neproduktivní část společnosti, která žije z toho, co vyprodukují pracující (argumenty proti Židům i seniorům jsou tedy i podobně falešné). Obě skupiny jsou tak vykreslovány jako ohrožení stability a budoucnosti společnosti, na jejíž úkor se obohacují. Důležitou – možná hlavní – motivací v pronásledování je faktor obohacení. Podobně jako v případě čarodějnických procesů neusilovali mnozí primárně o odsouzení čarodějnic, ale o vyvlastnění jejich stavení, nešlo často ani v případě holokaustu (a dalších pogromů) pouze o nenávist k Židům, nýbrž o lásku k (jejich) majetkům. I dnešní senioři mívají značné úspory (jak vědí nejedni Šmejdi). Snaha získat majetek starších generací pak bývá hlavním motivem předstírané lásky či skryté i projevované nenávisti příbuzných. Jednou z příčin segregace dané skupiny je pak její polarizace, vydělení ze sociálního řádu a přeřazení do kategorie špinavé a nebezpečné, potažmo řád ohrožující (viz práce Mary Douglasové Čistota a nebezpečí). Židé byli v nacistických materiálech líčeni jako špinavé a zapáchájící etnikum. Zdá se, že i senioři jsou v dnešní době zařazováni do špinavé kategorie (na dotaz důchodci smrdí Google eviduje přes padesát tisíc odkazů, vznikají i tematické facebookové stránky, např. Důchodci smrdí, a proto nepatří do MHD).

Shoda v podobnostech s obětmi nacistického běsnění je pouze tím prvním, v čem se dají nalézt asociace. Dalším krokem, který provází segregaci, jsou speciálně budovaná zařízení, do nichž bývají dotyční špinaví zařazováni, aby byl završen proces vyloučení, Foucaultovského rozdělení na ,,My” a ,,Oni”. Dnešní domovy seniorů a Léčebny dlouhodobě nemocných plní tuto separační úlohu. Ani sem lidé většinou nechodí dobrovolně. Ovšem, že se tato zařízení nedají srovnávat, co se kvality života týče. Zařízení, která pečují o seniory, se jim snaží kvalitu života zvýšit, stejně jako personál, který často připomíná spíše světce než špatně placené zaměstnance a již vůbec ne nacistické dozorce (v kvalitě domovů jsou však značné rozdíly a nikdo neví, kolik je HorovýchDomovů na kopci apečovatelů nehodných názvu své profese). Úloha, kterou plní tato zařízení, je ovšem podobná – segregují své svěřence stranou od společnosti. A jsou místem, kde se čeká a nalézá smrt. V zařízeních pro seniory a nemocné ovšem dochází ke snaze utrpení snižovat a ne zvyšovat, jak tomu bylo v nacistických lágrech.

Podstatným je ale také psychický stav těch, co do těchto zařízení odcházejí. Židé většinou nevěděli, že odchází z domovů zemřít a měli naději, že se vrátí. Senioři ovšem vědí – a to s neúprosnou jistotou – že je v nových domovech čeká umírání a smrt. Podobně jako v koncentračních táborech dochází i v rámci dnešních ústavů k rozlišování na ty, kteří jsou smrti blíže a na ty, jež je čeká až později. Jennifer Hockeyová ve svých Zkušenostech z úmrtípopisuje, že v pečovatelských zařízeních dochází k druhotné segregaci (prvotní proběhla umístěním do něj). Nemocní nechtějí, aby jim byla smrt připomínána více, než je nezbytně nutné. Proto zaměstnanci i zařízení samotná udržují hranice mezi světem více a méně umírajících (viz Vytěsňování smrti v pozdní modernitě). Konzensu o podobě Konečného řešení židovské otázky nebylo dosaženo na začátku nacistického vzestupu, ale až v průběhu holokaustu, tři roky před koncem války. V dnešní době se zdá být nemyslitelné, že bychom mohli přihlížet likvidaci rodičů a prarodičů. Možná je to však pouze podobně nemyslitelné, jako se před sto lety zdálo, že by bylo možné nečinně pozorovat likvidaci sousedů a zabavování jejich majetku.

V současnosti se vedou stále častější diskuze o povolení eutanazie. Není překvapivé, že tato forma ukončení života byla poprvé masivně propagována právě v nacistickém Německu. Tématu a obhajobě ukončování životů nehodných žití byl věnován také film Wolfganga Liebeneinera Ich klage an (Žaluji). Právo na dobrovolnou smrt se postupně dostává do právních řádů jednotlivých zemí. Nejpokrokovější jsou země Beneluxu. V Belgii tvoří ti, kteří využijí možnosti eutanazie, již dvě procenta celkového počtu zemřelých. Belgie se stala také první zemí, která schválila neomezenou dětskou eutanazii. Belgičtí lékaři ji dětem ostatně již před schválením ilegálně prováděli na žádost rodičů. Eutanázie se stává v Belgii společensky akceptovatelnou. V současné době již není třeba, aby zájemce o ni byl vážně fyzicky nemocný, stačí silné deprese a ztráta smyslu života, jak dokládá aktuální případ 24-leté belgičanky. Je pravděpodobné, že další země budou následovat a eutanazii legalizovat, často tak budou ovšem pouze reagovat na aktuální stav a legalizovat praxi (viz článek na lidovky.cz Zákon je potřeba. Případy divoké eutanázie budou přibývat). V debatách o eutanazii se hovoří pouze o dobrovolné smrti na žádost pacienta. Je však pravděpodobné, že se časem pravidla rozšíří v souladu s praxí salámové metody. Není těžké si představit diskuze o tom, zda mají rozhodnout příbuzní, pokud je dotyčný v kómatu, umělém spánku, nepříčetný či zbavený svéprávnosti. To se děje již v Belgii, kdy za nesvéprávné děti rozhodují rodiče.

V souvislosti s podváděním seniorů ziskuchtivými prodejci v dokumentu Šmejdi, diváka napadne, že je potřeba zanést do zákona i ochranu seniorů (jak to ostatně bylo nastíněno i ve filmu). A hranice mezi ochranou a nesvéprávností bývá tenká. Pokud budou pokračovat trendy, počet nepracujících bude narůstat na úkor zaměstnaných. Průměrná délka života dále vzrůstat, ovšem nekorelovat s produktivními lety. Většina západních zemí má již dnes vážné socioekonomické problémy. Krize jsou cyklické. V časech ekonomické recese je třeba hledat viníky. Dříve to byli Židé, dnes jsou to nepracující či přistěhovalci. Časem se jimi možná stanou Ti, kterým již síly nestačí na to, aby se bránili. Nemusí se to stát zítra, ani najednou, ale postupně, nejdříve dobrovolně, posléze na žádost příbuzných, atd. Důležitou roli možná sehraje změna kulturních vzorců. Dobrovolná smrt se může stát příkladem zodpovědného činu, který odlehčí jak rodině, tak společnosti a je hodný následování. Eutanazie tak může být vynuceně dobrovolná a vést k tomu, aby dědeček a babička již neujídali chlebíčka. A stát se tak konečným řešením řešením důchodové reformy (viz článek na ČP v němž se Pavel Kohout obává zneužití eutanázie).

Všechny paralely s historií mají základní problém – jsou zavádějící. Z historie je možné se poučit, pouze pokud se v ní neuzavřeme. Není třeba obávat se budování koncentračních táborů a plynových komor. Žalářem i mučírnou se nemocnému může stát jeho vlastní tělo. V takovém případě je otázka o ukončení života legitimní. V medicíně a paliativní péči byly v posledních letech učiněny velké pokroky. Péče o nemocné a trpící nikdy v minulosti nedosahovala dnešních kvalit. Nicméně technologický pokrok před sto lety také vedl některé k nekritickému optimismu, který zapomínal na jeho stinné stránky. Je proto dobré mít na vědomí Baumanovo varování, že k holokaustu vedla legalizace násilí, jeho rutinizace a dehumanizace obětí. Stejně jako si připomínat klasický citát připisovaný Edmundu Burkovi: ,,Má-li zlo triumfovat, potřebuje jediné – aby slušní lidé nedělali nic”. Pokud budeme touto optikou pozorovat naše okolí, lokální i globální, je možné, že přispějeme k tomu, aby se temné tváře modernity již neobjevovaly a hrůzné vzorce neopakovaly.

Článek vychází z textu, jenž byl publikován na České pozici.