Duhová manželství, patchworkové rodiny, přítel, partnerství, pochod hrdosti jsou slova, jejichž význam se posunul. Duha je velmi krásný úkaz, který je definována zákony optiky, patchwork je textilní technika, přítel je ten opravdu nejbližší kamarád, partneři jsou většinou zmiňováni v obchodních vztazích. A pochod hrdosti? Hrdosti na co? Na dobře vykonanou práci? Na pomoc v nouzi potřebnému? Nikoli. Pochod hrdosti je důvod pohybovat se v centrech měst v podivných oblečcích. Pokud by si takové oblečky vzal někdo na karneval, pořadatelé by ho vyvedli. Všechna tato slova dostávají v současnosti úplně jiný význam.

V době, kdy existují skutečné a vážné celospolečenské problémy, které by měli členové Parlamentu ČR řešit, se řeší zástupné problémy, která jsou tématem vyřešeným. Nikomu z přibližně 4% obyvatel naší země nikdo neupírá, aby žili svým způsobem života, aby žili tak, jak to jim samým vyhovuje.

Kosa na kámen narazila opravdu až nyní, kdy pro stejnopohlavní páry usilují zákonodárci o označení, které se odjakživa používalo pouze pro označení vztahu ženy a muže. Následně pak chtějí mít tyto nově definované páry právo adoptovat děti. Není nutné poukazovat na to, že bojovníci za taková práva asi chyběli ve škole v hodinách biologie. A mluvit a žádat zákonem upravené právo na děti je za hranicí etiky. Dítě není hračka, kterou má kdokoli právo si koupit. A co přijde potom? Co bude dál? Asi bychom se měli ptát, kam a jak budou takové snahy pokračovat. Slova poslankyně za STAN „Mohli jsme se posunout dále“ neříkají, kam bychom se mohli posunout. Četla paní poslankyně knížku Aldouse Huxleyho o tom překrásném novém světě Konec civilizace? Četla o „výrobě“ dětí na objednávku, dětí, které už měly dopředu určeno, zda budou žít jako alfy, bety či gamy? Tam by se chtěla paní poslankyně posunout? Jí a jí podobným je možné kontrovat slovy jiného poslance, později ministra, který „by se nechtěl dožít doby, kdy to chudák dítě nebude vědět, který z těch dvou pánů je tatínek a který maminka“.

Každý jsme totiž nějaký: velký, malý, tlustý, hubený, české úsloví také říká „někdo rád holky, jiný vdolky“ (na místo vdolků si dosaďte cokoli jiného). Dnes už nikdo nikoho pro odlišnou orientaci netrestá, není to nijak společensky nepřijatelné, natož právně trestné. Nejsme v 50. létech, kdy jeden z autorů Enigmy se z důvodu své odlišnosti sprovodil vlastní rukou ze světa. Existence odlišné orientace kohokoli je plně respektována. A mnohdy ani oni sami se s parlamentními, obecně prospěšnými, či hereckými bojovníky za svá údajná práva neztotožňují. Jsou si vědomi své jinakosti a žijí svůj život stejně jako ostatní lidé a kulturní války nevedou a nechtějí vést.

Básník Jaroslav Seifert napsal malou knížku básní Maminka. Pokud si ji otevřete a podíváte se třeba pouze na názvy jednotlivých básní-Domov, Ukolébavka, Maminčina píseň, Tatínkova dýmka-připadnou vám všechny vášnivé debaty, které jsou na toto téma vedeny, úplně zbytečné a hlavně nesmyslné.