Slovo „dezinformace“ se mi nelíbí, je škaredé na pohled i na poslech! Těžko se dá použít do veršů a písní (zní, jako když se na cirkulárce řežou klacky). A to, že zaznívá denně, mě otravuje. Život ale běží a slova přicházejí a odcházejí a ledaco signalizují.

Někdo si vzpomene: Lidé jsou stále soucitní i bezcitní, solidní i nesolidní, spravedliví i bezohlední a my se proti tomu bráníme, nenecháme si všechno líbit, ale neříkáme tomu třídní boj, vykořisťování člověka člověkem, třídní nenávist a padouchovi neříkáme třídní nepřítel a kamarádovi soudruh. A není to tak dávno, kdy se tyto výrazy s vážnou tváří vyslovovaly denně a bylo žádoucí lidí a děje škatulkovat do těchto pojmů (dokonce i v Chalupářích to muselo zaznít) A podobně dneska používáme jiná slova a snažíme se i rozlišovat informace a dezinformace. Slova jsou v tom nevinně – to doba si občas žádá škatulkování a následně se se škatulkami (těmi co jsou uvnitř) dělá pořádek podle potřeby a momentálních zvyklostí.

Ono „zničit člověka“ to nezní pěkně, ale likvidovat nepřítele, dezinformátora, kacíře, kulaka, zaprodance, klimaskeptika, zrádce… to už je přijatelné.

A tak se přimlouvám – dobu jen tak nezměníme, ale slovo používat nemusíme! Není to jen slovo ošklivé a významově nepřesné a neuchopitelné, jeho používání je i důkaz našeho (z)blbnutí nebo loajality vůči blbnutí.

Stále tu budou hlouposti, pomluvy, podvody, lži, polopravdy, klamavé reklamy, volební kampaně, ironie, parodie, žerty, propagandy států okolo, ale i našeho státu i nás samotných… vlastní zápory se umenšují a cizí se zveličují a s klady se to dělá naopak, a psí hlava se nasazuje hlava nehlava a med se maže okolo huby i jinde. To vše by se dalo škatulkovat, hodnotit, trestat.

Ale to vše tu bylo a bude a my s tím žijeme a to, že tu stále jsme, znamená, že to umíme, umíme se bránit, mnohé je jasně trestné a co není, tak umíme rozpoznat. Rčení „Lež má krátké nohy.“ nebo „S poctivostí nejdál dojdeš.“, „Komu není rady, tomu není pomoci.“, „Chytrému napověz, hloupého trkni.“, „Kdo chce kam, pomozme mu tam.“, „Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.“, „Není všechno zlato, co se třpytí.“ a mnoha další nespadla z nebe, to vše jsou reakce na snahu nás klamat a jsou důkazem našeho odvěkého soužití i s tzv. dezinformacemi.

Nepotřebujeme výzkumné ústavy, instituce, nová slova a oddíly dezinformačních bojovníků, vše potřebné musíme mít v sobě, nemůžeme to delegovat na úřad nebo mobilní aplikaci. To z nás dělá člověka myslícího, moudrého.

Zkušenosti, vzdělání, myšlení, nohy na zemi, zkušenosti předků a opatrnost vůči novotám – to jsou zbraně proti kulišárnám a zákeřnostem, které se na nás denně hrnou.

Takže tím hlavním problémem asi nejsou ty samotné „hlůpoty“, kterým dneska hodně lidí uvěří, ale je jím deformace života lidí ve smyslu jeho odtržení od reality, od reálných smyslových a emočních zkušeností, odtržení od minulosti a jejich zkušeností a nastolení pohodlného režimu, kdy vše (odkudsi) zprostředkovává displej. A jak se říkalo, že papír všechno přijme, tak tím spíše „displej všechno zobrazí“ a „deformovaný“ uživatel chytrého telefonu (spojení „chytrý telefon“ je hloupost!) to přijme a rozešle – zdlouhavé přemýšlení a analýzu nahrazuje efektní rychlé reagování, hromadné sdílení (stokrát sdílená volovina se stane „in“). Z člověka myslícího, Homo sapiens, se tak někdy stane Homo spamiens, který neplodí nové myšlenky, jen se hrabe v tom, co přichází, a posílá to dále. Snad je to jen ukázka toho, kudy cesta nevede.

A tak přemýšlejme v širších souvislostech i o slovech, která přicházejí do našich životů, i o příčinách, proč k nám asi přišla a čím jsme je pozvali a čím je udržujeme při životě.