I když je pro mnoho Čechů současný slovenský politický směr překvapivý až nepochopitelný, možná bychom neměli být většinovým přístupem Slováků k ruské rozpínavosti tak udiveni. Historická zkušenost Čechů a Slováků je totiž hodně rozdílná, vnímání těch samých historických událostí je jiné a proto si v některých ohledech Češi a Slováci ve skutečnosti nikdy nerozuměli, i když oficiální obraz v době společného státu tvrdil opak.

Pro generaci vyrůstající v dobách Československa, tedy i pro mne, byli Slováci vždycky samozřejmými příbuznými. Nejen společný stát, ale i téměř stejný jazyk budil pocit, že Češi a Slováci jsou prakticky tentýž národ se stejnými tradicemi, zvyky a vnímáním dějin. Jenomže ona to nikdy nebyla pravda, to jen krátká lidská paměť klame a člověk považuje to, co zažívá během svého života za něco normálního, trvalého, věčného, co tak bylo vždy.

První rozdíl je již v samotné existenci národa a jeho státnosti. Pro Čechy je jejich češství něco naprosto samozřejmého, i ten největší ignorant ví o tradici českého státu, o tom, že existovalo české království a že český král byl dokonce římským císařem. Je pro nás samozřejmé, že mluvíme a píšeme česky a nikdo nepochybuje o tom, že jak náš národ tak stát má právo na existenci, dokonce i hranice našeho státu jsou (s menšími výjimkami) historické, dané přírodními podmínkami. I v dobách, kdy byly české země součástí Habsburské říše, nebyla nikdy zpochybněna existence Čechů jako národa, i v úředním styku byl používán český jazyk a po ustavení parlamentu měli Češi zastoupení v podobě českých politických stran. Pro Čechy je jejich češství, jejich stát, jejich národní práva něco tak nezpochybnitelného, že o tom nepřemýšlejí, nejsou na to citliví, není to argument, který by je oslovil v předvolebních kampaních.

Jenomže Slovensko mělo hodně odlišnou historii. Uhry byly národnostně mnohem nepříznivějším prostředím, než Rakousko, potlačování slovenského jazyka a samotné ideje slovenského národa probíhalo v rozměrech, který by si v Rakousku nikdo netroufl ani představit. Slováci neměli ani dříve svůj stát a proto pro ně byla a je otázka slovenského národa, národního sebeurčení a slovenského státu mnohem silnější a cennější, než pro nás.

Když přeskočím dlouhá staletí a začnu v době vypuknutí první světové války, už toto je pro Čechy a pro Slováky naprosto jiná historie. Impulsem pro vypuknutí války byl sarajevský atentát, zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželky. Pro Čechy to byl jejich následník trůnu, bydlel na Konopišti kousek od Benešova, jeho manželka byla Češka Žofie Chotková, ale pro Slováky? Uhry byly samozřejmě součástí Rakouska-Uherska, jenomže od roku 1866 měly značnou autonomii, měly vlastní vládu, vlastní parlament. Pro Slováky byli jak Ferdinand, tak jeho manželka cizinci.

Vznik Československa po první světové válce znamenal pro Čechy obnovení jejich historické samostatné státnosti – ale pro Slováky to bylo polovičaté řešení. Hranice Slovenska byly stanoveny uměle, bez ohledu na historické hranice a bez ohledu na etnické složení obyvatelstva a proto bylo nutné je vymoci silou a dodnes jsou Slováci (ale i Maďaři) na určení území Slovenska citliví. Jednoduše existence slovenského státu a jeho hranice nejsou zdaleka tak samozřejmé, jako je tomu u státu českého a proto je národnostní otázka na Slovensku stále živá. Navíc, zatímco Češi brali Československo za svůj stát, u Slováků tomu tak nebylo. Necítili se být rovnoprávným národem a měli silnou potřebu zdůraznit svou národnost, dosáhnout většího uznání a většího sebeurčení. Kdo si pamatujete pomlčkovou válku v roce 1990, víte, o čem píšu.

Společný stát se dlouho neudržel. Jenomže zatímco je rok 1939, rozpad Československa pro Čechy historické trauma, byl to okamžik zániku české samostatnosti, pro Slováky to byl naopak okamžik vzniku samostatného Slovenského státu. A jakkoliv se na tehdejší slovenské politiky díváme jako na zrádce a zločince, z hlediska slovenského sebeurčení to vypadá jinak. Jsem přesvědčen, že Slováci nepochybují o mnoha zločinech způsobených vládou Slovenského státu během druhé světové války, nicméně jeho samotnou existenci považují za národní úspěch a proto politiky, kteří se za jeho vznik zasloužili, nemohou jednoznačně odsoudit. Způsob, jakým Slováci vnímají Tisa a způsob, jakým Češi vnímají Háchu je diametrálně odlišný.

Dalším historickým traumatem bylo obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Až na pár proruských kolaborantů neexistuje žádný Čech, který by na tom našel nějaké pozitivum, dokonce i řada komunistů byla proti. Okupace sovětskou armádou Čechům nic dobrého nepřinesla.

Ne tak Slovákům. Díky okupaci se prezidentem stal Slovák a vznikla federace. Slovensko získalo větší autonomii, Gustáv Husák byl vidět každý den v televizi, dodnes je vnímán jako sice komunista, ale významný Slovák a jako takový byl oceňován i protikomunistickými slovenskými politiky po listopadu 1989. Naproti tomu neznám jediného Čecha, který by o Gustávu Husákovi smýšlel kladně.

Pro Slováky je jednoduše národní otázka mnohem důležitější, než pro Čechy a kvůli historické zkušenosti s Uherskem je zde i mnohem silnější panslavismus, který u Čechů prakticky neexistuje.

Co s toho vyplývá? Pro Čechy znamenaly diktatury 20. století, a to jak německý národní socialismus, tak ruský internacionální komunismus ztrátu samostatnosti, pro Slováky naopak národní emancipaci. Češi podvědomě vnímají, že aby si zachovali svůj stát, musí být rozpínající se impéria zastavena, Slovákům naopak rozpínavost Německa a Ruska pomohla k autonomii a jejich instinkty nejsou naladěny stejně, jako ty naše. Putinova agrese vůči Ukrajině, která je Čechy vnímána jako opakování německé politiky konce 30. let 20. století, tedy postupný anšlus Rakouska, obsazení Sudet a nakonec pohlcení zbytku ČSR u Slováků stejnou reakci nevyvolává, protože necítí historické trauma Mnichovské dohody. Mají pocit, že válka na Ukrajině se jich netýká, konec konců Rusové jsou taky Slovani, že košile je bližší, než kabát – a jelikož nemají historickou zkušenost s vlastním státem a jeho odpovědností vůči budoucnosti Evropy (Češi ji mají, český stát se v minulosti často podílel na utváření dějin, český král padl ve stoleté válce, jiný ve válce s rozpínajícím se Osmanským impériem, čeští králové zastávali funkci kurfiřta a volili německého krále a tím i uchazeče o trůn římského císaře, Jiří z Kunštátu a Poděbrad (doufám, že jsem si u kunštátských připsal malé plus) se dokonce pokusil o sjednocení Evropy proti Osmanům) mají pocit, že by to měl vyřešit někdo jiný, že jsou příliš malí a slabí a chudí konec konců, borovička kvůli tomu levnější nebude.

Češi a Slováci mají pocit, že si rozumí, protože jejich jazyky jsou velice podobné. Ale jejich dějiny, jejich vnímání práv a povinností státu a jejich národní instinkty jsou odlišné. Takže ač hovoří téměř stejným jazykem, ve skutečnosti si moc nerozumí – a nikdy si vlastně nerozuměli.

P.S. Samozřejmě si uvědomuji, že takové zevšeobecnění je zatíženo mnoha chybami a že mnoho Slováků ohrožení ze strany Ruska vnímá a naopak mnoho Čechů by svobodu vyměnilo za levnější benzín nebo vyšší důchod, zejména pokud jim to slíbí Slovák aspirující na vládu v této zemi. Snažím se jen popsat důvody rozdílného přístupu většiny obyvatel České republiky a Slovenska k současnému dění a odložit růžové brýle vysněné česko-slovenské sounáležitosti.