V Sovětském svazu byli všichni šťastní.

Moje matka byla šťastná, protože dostala v práci příležitost koupit mi kabát. Přivezli jich celých deset a bylo na ně šedesát matek s dětmi. A moje maminka měla to štěstí, že byla mezi deseti výherci.

Můj otec byl šťastný, protože dokázal nakrmit rodinu. Ale pracoval v těžkých podmínkách a v odpoledni směně, takže jsme se nevídali, protože já jsem byl přes den ve škole a otec byl večer v práci... A také domů přinášel plat, který byl sice desetkrát nižší než někde v Evropě, ale on o tom nevěděl, a tak byl šťastný.

Moje babička byla také šťastná. Všechny její kamarádky zemřely během holodomoru, ale babička přežila. Byla to šťastná žena.

Můj dědeček byl také šťastný. Ve válce přišel o ruku a díky tomu nebyl zastřelen jako dezertér.

A já jsem byl šťastný, protože jsem byl malý. Běhal jsem bos, měl jsem tři hračky, snil jsem o kole a byl jsem šťastný, protože jsem neměl žádné dospělácké starosti.

Všichni byli šťastní. Šťastné a poslušné děti jezdily do Artěku.

A ti, kteří nechtěli být šťastní, byli odváženi černým autem a už se nevraceli...“

Vasyl Piddubnyj