Tak tuhle asi někdy v 30tých. letech minulého století se v Brně náhodně potkají dva přátelé. „Kam jdeš“ ten jeden „Jdu si koupit nové pyžamo, to staré milované se pomalu rozpadá a paní uklízečka pere a hubuje-…“. Půjdu s tebou, dí kámoš, náhle si vzpomene, že manželka tu a tam procedí mezi zuby nějakou divnou poznámku ve stejné záležitosti..

Prodavačka předkládá jeden pánský noční oděv za druhým, jaksi se nic nevyrovná dosavadním zvyklostem. Až po druhé půlhodině, kdy se pánové nemohou rozhodnout, zajde ještě do skladu. Tuhle, máme poslední, dvě úplně na poslední nitku stejná pyžama, jak móda onoho času velí, velké okaté barevné pruhy od shora dolů. Ve vteřince pánové na sebe mrknou a koupí obě, jedno ten a druhé onen, náramně se věcí baví a dlouho se o tom v kruhu přátel vypráví a pochechtává..

Ten jeden je technický vedoucí v jednom brněnském vinařském podniku. Za krátkou dobu slaví podnik 20leté výročí své existence, byl založen hned po Velké válce. Jen osud tomu chtěl, aby ono výročí padlo právě na den obsazení Čech a Moravy tím mizerou s tím knírkem. Oslava se sice koná, ale snad se nikdo moc neraduje. Slečna z kanceláře, která přednáší oslavný projev – a později se stane manželkou technického vedoucího – má slzy v očích, nikomu není do smíchu.

Hned příští den přijde skupinka divných pánů v trenčkotech, nechají si předložit všechnu administrativu, prohlédnou si vinné sklepy. Panu majiteli vysvětlí, že dle ode dnešního dne platných nařízení již majitelem není, podnik musí být arizován, to je přece pochopitelné. A pro příště musíte nosit tuto žlutou pásku kdykoli vyjdete ven. . K vedení firmy jsou nasazeni dva spolehliví Treuhändři., hned začnou důležitě čachrovat.

V následujících týdnech pozoruje slečna z kanceláře divné věci. Jaksi tu a tam něco nesedí. Po – již společných – večerech se o tom zmíní technickému vedoucímu. Tento se k věci hned druhý den náležitě ozve, co následuje je vyhazov slečny na hodinu. Technického vedoucího si vyhodit netroufají. Výroba kvalitního vína, o kterém o hodně později slečna vypráví „dodávali jsme až do Puppu, představ si, tak prvotřídní byla naše vína“ není nic jen tak. Na to musí mít někdo už „buňky“ a to nejen ty kvasinkové, hodně trpělivosti a prostě zvláštní ručičku, zrovna tak jako sedmý a osmý smysl.

Ten druhý je zemský sekretář odborové organizace úředníků. Často se staví v kavárně „Esplanade“ oblíbeným místem setkání brněnské smetánky i přesto že i on musí nosit onu žlutou pásku. Uhodí razie, je zatčen. oOsouzen stanným soudem v Brně k předání gestapu a zabavení veškerého majetku. Snad prý ještě stejný den zvláštním autem dopraven do jistého speciálního zařízení v zahraničí, ve městě, které v Brně doposud sotva kdo znal..

Mauthausen
Ještě před válkou si každý z přátel postaví rodinný dům. Jak už to bývalo, byly domy plánovány tak, že pro každého z manželů byl koncipován vlastní prostor, dokonce i vlastní ložnice. Dnes neobvyklé, ale každý, jehož nejmilovanější manžel v noci chrápe, ví to ocenit.

Manželka onoho technického vedoucího se jednou v noci probudí. Ne tak zcela, spíše do polospánku, kdy otevřít oči je nepředstavitelným výkonem. Přece se jí podaří, napolo, vedle lůžka vidí někoho stát. Přesně řečeno vidí, leže, jen nohavice onoho proužkovaného pyžama. Lekne se, snaží se probudit docela, trvá to moment až se podaří. Rozhlédne se, v pokoji nikdo. Ani vlevo ano vpravo, ani před lůžkem. Lekne se ještě více, vstane a letí do manželovy ložnice. Tento tvrdě spí.

Nedá jí to. Manžela vzbudí, co jsi chtěl? Já? Nic, proč mně budíš? Ale ty si právě byl u mne, stalo se něco? Jasně jsem viděla to tvoje pyžamo. Ale kdepak, lehni si a spi dále, víš sama, že musíme ráno brzy vstávat.

Trvá to jen několik dní, než přijde zpráva z onoho divného místa, které se nazývá Mauthausen. Vězeň prý náhle a úplně neočekávaně zemřel. Jak a co není možné řádně zjistit, pozůstatky se nevydávají, přísně tajné, místo posledního odpočinku se neprozradí. . Z bezpečnostních důvodů samozřejmě. V úřední zprávě je zaznamenána příčina úmrtí jen stručně. Srdeční slabost.

-------------

Máma povídání ukončí a zpravidla přidá: Myslím že se tehdy přišel rozloučit.