Znáte úsloví o tom, že když někoho vyhodíte dveřmi, tak se oknem zase vrátí? Tedy, že se ho ne a ne zbavit? Platí to i o Istanbulské úmluvě. Sotva ji náš Senát shodil ze stolu, chystá se k nám zpět. Tentokrát befelem z Bruselu.

Pokud k nám odtamtud opravdu doputuje, stávají se veškeré argumenty hovořící proti jejímu přijetí absolutně bezpředmětnými. Bude totiž úplně jedno, zda jde o ideologický dokument, který obětem sexuálního násilí nepomáhá, ale zato by zaplevelil náš právní řád vágními termíny jako je především gender. A že pokud obsahuje něco, co by mohlo ochranu žen proti násilí opravdu posílit, tak to můžeme zavést i bez ratifikace Istanbulské úmluvy. Vlastně se tím stanou zbytečnými i argumenty jejích podporovatelů. I když oni stejně v podstatě žádné neměli. Tedy když nepočítáme výroky jako třeba „na západě to mají taky“ nebo demagogie typu „kdo je proti, schvaluje násilí na ženách“. A vlastně by konečně jeden argument získali: „jsme v EU, takže máme povinnost to přijmout“. Bohužel je hodně silný...

Vážně tedy hrozí, že Istanbulská úmluva nakonec do našeho právního řádu přeci jen pronikne. I když to není úplně přesné. Ve skutečnosti má totiž jít o právní předpis EU (zde). Zatím jsou sice zveřejněny pouze jeho hlavní zásady, nicméně je z nich patrné, že se jeho navrhovatelé nechali Istanbulskou úmluvou více než jen inspirovat. Kromě záležitostí, které se opravdu násilí na ženách týkají, má totiž obsahovat i kontroverzní pasáže o „boji proti škodlivým genderovým stereotypům a na podporu genderové rovnosti a vzájemné úcty“.

Evropská vrchnost tak chce evidentně využít své „sdílené pravomoci“ v oblasti bezpečnosti a práva, kam otázky násilí na ženách patří, a jako „bonusový přílepek“ touto cestou propašovat do právních řádů členských států i gender. Samozřejmě se nabízí otázka, proč to vlastně dělá. Ve většině unijních zemí už totiž byla Istanbulská úmluva ratifikována, tato pravidla tam tedy již platí a směrnice EU se tak jeví jako nadbytečná. Dle mého soudu je však tím důvodem procpat ji i do zemí „neposlušných“. Tedy těch, které zatím její ratifikaci odmítají. Vedle Česka je to dále Slovensko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko a Bulharsko.

I tyto země se však musí už dnes Istanbulskou úmluvou částečně řídit. Přistoupila k ní totiž také EU jako celek. Platí pro ně ovšem pouze v oblastech, ve kterých mohou unijní orgány uplatňovat své pravomoci. Patří mezi ně mimo jiné i migrace a právo azylu. Zjednodušeně řečeno jsme tedy nyní i my povinni poskytnout mezinárodní ochranu každému, kdo je ve své zemi vystaven nebezpečí z důvodu „genderově podmíněného násilí“. V této věci dokonce už padl i první rozsudek u soudního dvora EU (zde). Ten přiznal ženě prchající z Turecka právo na azyl v Bulharsku, ačkoliv tato země Istanbulskou úmluvu nikdy neratifikovala. Dle mého soudu jde o precedentní rozhodnutí, u kterého je podstatné a alarmující především to, že se v něm nehovoří jednoznačně o „násilí na základě pohlaví“ (sex-based violence), ale o více výkladů umožňujícím „násilí na základě genderu“ (gender-based violence).

Otevírá se tím totiž možnost, jak dostat do EU v podstatě kohokoliv. Stačí, když o sobě dotyčný prohlásí, že je „obětí genderově podmíněného násilí“ a může mít přitom vousy třeba až na zem. Asi jako, když se před lety vydávali někteří migranti za „děti“ (zde). Je to vlastně ještě lepší finta, protože přibližný věk lze přeci jen lékařským vyšetřením prokázat. Ale dokazujte někomu, že lže o svém genderu, když jde o něco tak beztvarého a nedefinovatelného. Navíc když má opravdu z čeho vybírat.

Někde jsem totiž četla, že genderů je už více než stovka...