Bloger Jan Špaček vyvolal poprask loni 17. listopadu, když obcházel centrum Prahy a nabízel politikům šampón Václava Havla. Výraz tváře Jindřicha Rajchla potěšil milovníka perfektně provedené recese. Už dříve jsme zažili na politické scéně osvěžující momenty. Na mítink Jiřího Paroubka přišel muž se dvěma platy prázdných vajec a o dva roky později se dívky v převleku za chilské policistky pokusily zatknout Václava Klause za krádež pera. Vysloužily by si potlesk členů prvorepublikového Klubu pražských recesistů, patřil k nim i pozdější klasik českého filmu, režisér Jiří Krejčík. Jan Špaček je ale unikátní v mnoha ohledech. Především jedná sám, nebo skoro sám, jak se ještě zmíním. Je naprosto ztotožněný se svou rolí, masku neodkládá, až si divák řekne, že to vlastně žádná maska není, že on takový prostě je. Lapidárně to vyjádřil glosátor @gothic pod Špačkovým vstupem na Youtube: Pan Špaček, to je pro mě novodobý Švejk. Nikdy nevím, jestli je to génius, nebo notorický blbec. Lapidárně ale neznamená trefně. Je to hodnocení toho, kdo se na Špačka a jeho počínání dívá. Někdo se kloní k jednomu názoru, jiný k opačnému. Špaček je pořád svůj.

Vposledku se vyskytuje v okolí prezidenta Petra Pavla, takže se máme na co těšit. Zatím jeho majstrštykem bylo vystoupení na jednom „bez cenzury‟ Víta Rakušana. V našich poměrech to byl výkon Borata, občanským jménem Sacha Baron Cohen. Vmísil se do Rakušanova publika, které mu poctivě slouží jako raketové palivo k pozvednutí popularity jeho samého i uskupení STAN. Přilákal na sebe pozornost dnes už klasickým špačkovským tázáním na téma, jak to má pan ministr s prostatou a zdali chodí na preventivní prohlídky. Byl to ale jen klamný manévr ve stylu „křepelka předstírá poraněné křídlo‟. Hlavní bombu odpálil jeho přivedený druh. Sehrál roli napraveného dezoláta, který se pod vlivem páně Rakušanových argumentů stal hlasatelem pravdy a lásky.

Tím ale vše neskončilo a těžko říct, zda sám Jan Špaček s takovým úspěchem počítal. Je až pozoruhodné, kolik lidí na recesi skočilo. Rajchlovská část publika osočila Rakušana, že si najal napraveného dezoláta. Na téma „neetických praktik‟ se rozhořčují i lidé jindy zcela příčetní. Ano, potvrzuje se, že – odhadem – třetina obyvatelstva není schopna rozeznat nadsázku. Kvůli nim se k poťouchlým textům přidává upozornění „pozor, ironie‟.

Kolik textů bylo napsáno na téma Rakušanových výjezdů! Stačila jedna scénka s výsledkem známým z Andersena: „král je nahý‟, nebo v tomto případě „jde o bezobsažnou plytkou propagandu‟. Že to poselství každý nepochopil? Doby univerzálně pochopitelného světa jsou za námi. Je mnoho různých světů a buďme rádi, že se z chaosu vyloupl mladý člověk se smyslem pro humor. Což je v současné době, přiznejme si, víc než příjemné překvapení.